Názory k článku Rakovina duše

Zdeni, ne, Natanaela to myslela jinak. Adajda žije se smrtí, já jí rozumím, taky jsem si prošla malým peklem, ale je jediná cesta, ne se zabít, ale jít k Dárci života a to je jedině Bůh skrze Ježíše, jeho Syna. Já vím, že to zní pitomně, ale jedině On mně zachránil, dal mi život a dva krásné kluky a já už nemusím myslet na smrt, ani když mně manžel nebo jiní lidé psychicky týrají, vím, že mám Zastánce a každému přeju, aby ho taky mohl přijmout do svého života. Stačí jen zavolat.

Mívala jsem podobné období. Bývalý manžel mi sebral děti u rozvodu, udělal ze mne tu nejhnusnější manželku a matku. Když jsem se rozešla i s pozdějším přítelem, se kterým mám dceru, začal vytahovat to, že mi udělá to samé, že mi malou sebere. Byla jsem na dně a stála a čekala dvě hodiny na vlak, který nejel.
Nakonec jsem se z toho nějak prostě dostala, ale ... nad totálním zblázněním se ze strachu, že přijdu i o malou, jsem večer usínala s myšlenkami na dokonalou vraždu.

Jsem silná žena, říkala jsem si, nejsem troska a nepoddám se tomu, není moje vina, že mi je tak, jak mi je. On je vinen a bývalý manžel s ním.

Zvládla jsem to, i když i sebevražda byla občas společníkem mých nocí, kdy jsem nemohla spát.

Vše se uklidnilo, zvládla jsem ten roční boj a když jsem si myslela, že mám vyhráno, umřel mi pod rukama muž, o kterém jsem si myslela, že mne miluje a přitom o něm věděla tak moc málo.

Až jeho smrt mi otevřela oči a uzavřela srdce.

A psychoterapeutka, která mi řekla jednu větu.

Jste silná a proto vás lidé nemají rádi. Jste jejich zrcadlo, které jim ukazuje, jak slabí jsou, když se dokáží trápit věcmi, které jsou malicherné.

Sice jsem teď v pohodě, ale věřím už jen a jen sama sobě. Sebevražda je pasé, není jen a jen má vina, že se mi v životě občas nedaří a proč trestat sebe a děti.

Trestám okolí tím, že je deptám svojí výdrží, že mi pořád stojí za to, dokazovat jim, jak moc jsou hnusní a podlí, když si myslí, že mě jejich podrazy a zloba dokáží srazit na kolena.

Jediného se opravdu děsím. Vím, že kdyby se cokoliv hrozného stalo některému z mých dětí a zvlášť malé, neustojím to. Mám tři ... tři pokusy nevzdat to.

I to je plán. Vím, mám v hlavě, co udělám, když se stane ... to, nebo to a nebo to. Je to neskutečně únavné a vysilující, ale nikdo nic nepozná.

Na povrchu jsem hluboce nad všemi podlostmi, zlobou a nějakou depkou.

Lidé mne znají jako pohodovou, ale co se děje se mnou za dveřmi bytu, když jsem sama, nikdo neví. Tedy, krom přítelkyně, která je na tom podobně. Mám komu říct, co se mi honí v hlavě.

Píši knihu, nevím, jestli kdy uvidí světlo světa, ale mně se ohromně ulevuje, když ze sebe můžu dostat celých svých podělaných dvacet let života, které svatba v 19 letech začala.

Tobě radím, vydrž ... jedině děti nás tu drží.

Nesmíš to vzdát!!!

Doufám, že ti rozumím špatně - to má přestat bojovat o svůj život a vzdát to, aby se dostala do toho tvého lepšího života? To snad nemůžeš myslet vážně! Něco tak odporného snad nikdo nemůže myslet vážně.

Chápu - sama jsem neprožila, takže si to peklo umím jen těžko představit, ale dobře znám dva lidi, kteří se snaží překlepat a přežít ze dne na den.
Jedna je z toho snad venku (ač se to nikdy nedá říct s jistotou)

Jedno vím - lze se z toho vyhrabat, ale chce to spoustu sil, což je problém, protože musíš být strašně vyčerpaná.
Neuvažovalas o léčebně? Netvrdím, že je to 100% pomoc, ale vypadneš z "běžného" života, bude jiný režim, jiní lidé..nevím...

Každopádně už kvůli té malé zůstaň na světě. Nemyslím, že Pánbůh neodpouští sebevrahům, ale s tím dítětem se to povleče celý jeho život.
Je to strašnější trauma než rozvod nebo "normální" úmrtí maminky a je jedno, kdy se dozví úplnou pravdu.
Sousedovic děti jsou sirotci - máma se jim zastřelila, když jim bylo 4 a 5 let - musí s tím žít, doposud se jim občas posmívají děti, litují je dospělí, jejich táta a babička jsou pod drobnohledem, protože lidem nikdo nevysvětlí, že tu mámu před 12 lety neutejrali...
Ze sousedního městečka znám holku, jejíž se máma oběsila, a která trpí depresemi a nezná své místo v životě - 24let a stále neví, co by chtěla dělat, střídá kluky, upíná se na podivné kamarády, dost pije...má zlaté srdce, je fajn, hezká, chytrá...., ale pořád jakoby něco hledala ve tmě...mámu???

Moc držím palce, ať to nějak přežiješ do lepších časů!!!

tak tu bulim jako zelva nad vasim clankem.neznam podobny stavy,ale verim,ze je to nemoc jako kazda jina...prijde a bud cloveka premuze nebo premuze on ji.uz sem psala jednu odpoved, ale nekam mi pred odeslanim zmizela a tak kdyby se objevila dvakrat-tak se omlouvam.chtela sem napsat, ze si dovedu predstavit, jak to boli a jak to vycerpava, svadet takovy boj treba kazdy den. ale boli prece tolik veci-boli porod, boli kdyz deti jdou z domu do sveta uz rodice nepotrebuji, boli kdyz jsou nemocne a clovek jim nemuze pomoci...je toho hodne a jako mama musite hodne vydrzet. mate dceru a to znamena, ze vas alespon jeden clovek bezmezne miluje, obdivuje, vzhlizi k vam,potrebuje vas. jiste,ta zodpovednost tizi a svazuje...ale zaroven je to neco, co zadnym jinym zpusobem neziskate-to se nada precist, zazit v kine nebo v nejake agenture na zazitky...to vam muze dat jen ona.zkousejte to porad dokola hlavne kvuli ni...preju, abyste pri pohledu do tech jejich ocich, o kterejch ste psala nasla dost sily na to, vydrzet to,ikdyz to boli a ikdyz to spousta lidi kolem nechape.