Názory k článku Je možné dobře se pohádat?

Kudlo - když já si neumím vyměňovat názor v klidu, obzvlášť, když mi na tom záleží. Já prostě řvu, sice jsem slušná, ale neumím být potichu.
Jinak my jsme doma zvyklí, že když se něco nelíbí, hned se to řeší, nemám ráda, když se problémy kupí, pak bouchnou saze a je zle. Tchýně se vždycky rozčilovala, ať se nehádáme před ní, ať si to necháme na potom. Když potom? Jak nehádáme? My se nehádáme, ale diskutujeme a to děláme v okamžiku, kdy vznikne potřeba. Neumím si představit, že bych celý den shromažďovala v sobě, co chci říct, dořešit, s čím nesouhlasím, pak si večer sedla s manželem a pak to na něj vysypala.
Můj muž neřve, on bouchá věcmi - už ho to přešlo, když bouchnul dveřmi a vysypala se omítka a bouchnul s talířem o zem tak nešťastně, že udělal díru do podlahy. To jsem dostala záchvat smíchu, protože si přidělal práci. Já si radši zařvu.

mě hlavně udivuje, že někdo zřejmě klade rovnítko mezi hádání = výměna názorů.

Jako že nehádat se znamená tomu druhému neříct, že se mi něco nelíbí, a dusit to v sobě.

To, že s něčím vyjádřím nesouhlas (slušně) nebo řeknu, že mi to nevyhovuje, přece není hádání!

Hádání je (aspoň pro mě) výměna názorů, při které dotyční zvyšují hlas, nadávají si nebo používají podpásové argumenty.

Ovšem je fakt, že znám lidi, pro které pouhé neutráln vyjádření nesouhlasu znamená asi tolik, jako když býkovi zamáváte před nosem červeným hadrem. nebo spíš , protože nechápu, jak s něčím takovým můžou lidi vyjít, když to mají doma.

Tizi přesně... já si pod pojmem "hádka" představuju i vzájemné napadání, urážení a to fakt nevedeme ani vést nehodláme.

Dohadovat se o věcných záležitostech se myslím dá věcně (i s občasným ventilováním pocitů), aniž by se lidé u toho napadali..

Hmmm - ono je to případ od případu. Moje máma měla první manželství konfliktní. Můj otec chodil z práce domů přes hospodu a často i přes opilé, v rozkroku veselé kamarádky. Máma - temperamentní Maďarka - se pochopitelně kvůli tomu trápila i hádala. Když otěhotněla, byl můj biol.-otec ještě horší, kromě toho, že ji začal bít (asi aby potratila), tak ji nedával ani korunu a víc a víc byl raději s kamarády v hospodě. Jak mi byly tři týdny, tak mámu se mnou vyhodil z domu, že si tam stěhuje jinou.
Když si máma po pár letech našla známost, tak se rozhodla, že se hádat zkrátka nebude a bude to fajn. Nějakou dobu to šlo vcelku dobře, hlavně do doby, než se vzali. Po čase se stalo skutečně to, co bylo v článku popisováno. Byla to jen ona, kdo neustále musel ustupovat a povedený manžílek postupně utahoval otěže. Bylo běžné tyrazinování ve stylu - cos to koupila - jablka, banány - vždyť to nikdo nejí. Na to, že jsme to jedly my dvě, jaksi zapomněl. Tím nikdo myslel sebe. Snažil se, aby máma neměla žádné kamarádky, aby byla dostatečně izolovaná. To dělal tak, že když někdo přišel, tak bu´d jen bručel a šel do kuchyně trucovat, pokud přímo neřekl, že ho návštěva otravuje a ať tam nikoho nezve. Když si máma rozhodla i při dost náročném povolání udělat střední školu, tak byl šílený oheň na střeše. Dělal jí různé naschvály a máma mlčky vše přetrpěla. Školu si ale vybojovala, a tam si našla kamarádku. Tahle skvělá ženská, když se krátce před maturitou máma složila (život s tím chlapem byl opravdu dost náročný), tak jejímu muži vynadala, protože máma ochrnula na půlku těla a on by jí nechal klidně doma i umřít. Máma se pak pomocí hole dobelhala k doktorovi, ten jí vynadal, jak to, že tam přišla, když by měla být v nemocnici. Okamžitě hospitalizace, pátrání po původu stavu, léčba a postupné navracení se zpátky do života bez útěchy. Onu kamarádku, která otčímovi vynadala, pak doslova nesnášel. Máma se s ní musela vídat jen mimo domov. Školu nakonec zdárně dokončila, ač to měla dvakrát tak náročné.
Pak vše vrcholilo v době, kdy se oženil jeho syn z prvního manželství a on se zamiloval do snachy. To, že jí donášel spoustu peněz, které vydělávala hlavně máma, to bylo jen to nejmenší - bylo toho tolik, co dělal, že by to vydalo na román. Snacha (bývalá profesionálka) to zkrátka s pánama moc dobře uměla. Nejlepší bylo, když říkal, že jde k "mladejm", tak to se máma už kolikrát rozchechtala. Ona "mladá" byla totiž skutečně mladší, než máma - a to o celé tři roky Vše gradovalo, až to máma jednou opravdu nevydržela, pohár přetekl a jednou manželovu synovi řekla, co si myslí. Tedy jen to, že ji nemusí zdravit před mužem, když jinak ji nezdraví vůbec. A z toho byl rozvod, protože si pán tvorstva myslel, že TOHLE si ona (ženská s děckem, které se blahosklonně ujal) nemůže dovolit.
Naštěstí k rozvodu došlo, a ona osvobozené od koule na noze, celá rozkvetla a byla konečně spokojená a šťastná.Koupily jsme si kola, jezdily na výlety. Poprvé máma spala pod širákem a ve stanu. Brala jsem ji na nejrůznější místa a bylo to fakt prímové.

U nás nejsme zvyklí se moc hádat,většinou se domluvíme. Hádáme se jen s dcerou, která zatím domluvu odmítá. Občas někdo z nás vybuchne ze stresu a přepracování, ale ani pak se spolu nepohádáme, ten druhý většinou v takovém případě moc nereaguje.