Názory k článku Je možné dobře se pohádat?

hadat se o ničem je bez komentáře

Plně souhlasím, kdo má mít pořád sílu na to o něco prosit,vše opakovat stokrát a pořád na něj jakoby od lesa,jakože na to přišel sám,podle rad pro spokojené manželství.Po 10 letech jsem tak unavená,že už dál nemůžu....

Z duše nenávidím hádky, nejraději bych také všechno řešila v klidu. Jenže jsem si bohužel vzala chlapa, který byl od malička zvyklý na "itálii". Prostě se pohádá, vyšumí a za pět minut je v pohodě. Já bohužel každou hádkou trpím ještě dlouho po jejímskončení a díky své nenávisti ke konfliktům nechala zajít věci příliš daleko. Manžel má spoustu dluhů, takže žijeme z ruky do huby, doma mi nepomůže téměř s ničím. Já jsem na mateřské s půlročním mimčem, starší dceru vozím z kroužku na kroužek, na krku mám celou domácnost a po večerech (a často i nocích) pracuju, protože jinak bychom se museli pást. Posledních pár týdnů jsem jela doslova nadoraz. Čas od času se přemůžu a udělám scénu (několik dní dopředu se na ni připravuji a pak ji dalších několik dnů rozdýchávám), na chvilku se to zlepší, jenže po pár dnech se to vrátí do starých kolejí. Musela bych prudit a vyvádět ob den, jenže na to já prostě nemám. Navíc hádky vždykcy končí dost absurdním způsobem. Já mu třeba vyčtu, že mi s ničím nepomůže, on cholericky vybuchne a reaguje slovy: "ty mi budeš něco vyčítat, podívej se jaký tu máš bordel!" (den předtím jsem měla uzávěrku, seděla jsem u počítače do dvou do noci, ve tři a v pět vstávala na kojení a v šest se malý vzbudil definitivně). V poslední době jsem už vážně uvažovala o rozvodu. Finance bych nějak zvládla, když to sečtu s mateřskou, mám s mužem v podstatě stejné příjmy, ale stejně si to nějak neumím představit. A nejhorší je, že problém mám jenom já. Jemu evidentně situace vyhovuje a myslím, že si vůbec neuvědomuje závažnost situace.

Kudlo - to máš pravdu, s tím souhlasím na 100%.

...takže si jí cca jednou dvakrát do měsíce trochu dopřejem... musím přiznat, že většinou začínám já, když se mi něco nelíbí, mám sklony bejt ironická a hnusná, na což chlap reaguje většinou žádostí, abych nebyla hnusná a ironická, nakonec vybouchnu, jdu radši někam vedle, trochu si tam zamrmlám o všech těch křivdách, pobrečím, uvědomím si, že se chovám jako pako, vrátím se, omluvím se, chlap řekne, že mě chápe a pak si buď o problému, je-li reálný, promluvíme rozumně, nebo se potulíme a za chvíli se tomu zasmějeme... :D

Na druhou stranu, když jsme před rokem měli problémy s financema, tak jsme o tom ani jeden nechtěli mluvit, bylo to takový horký téma, a to mlčení udělalo víc škody, než kdybychom se rafli a následně si to vyříkali.