Názory k článku Mezi trestem a týráním je velice křehká hranice

Jarko, máte úplnou pravdu, mě se také daří vychovávat bez křiku a bez trestů. Děti jsou milé, vstřícné, pomáhají, snaží se ve škole... Proč trestat? Není už snad neúspěch sám o sobě dost velkým trestem? To život nás trestá za chyby, proč by měli trestat ještě i milující rodiče?
Vyrostla jsem v rodině, kde se týralo všemi možnými prostředky, takže jsem k emocím velmi citlivá. Pokud chceme děti, které nás respektují, respektujme je. Pokud chceme děti, které pomáhají, pomáhejme jim. Pokud je chceme naučit prosit a zdravit, prosme a zdravme. Sama jsem měla problém používat slovo "prosím" - a proč? U nás doma se používalo zřídka a nikdy směrem k dětem.
To my máme děti naučit, jak se vyrovnat s emocemi nebo jak má vypadat pozitivní partnerská komununikace. Kdo chce vychovávat, nechť vychová napřed sám sebe!!!
A ještě něco - stejně jako platí, že za jesle je domov důchodců, tak platí, že kdo bije své dítě, bude také jednou bit svým dítětem, až bude stár a sláb.
Co ho naučíte, to vám vrátí!!!

Co si z dobsonovek pamatuju, tak tam jde o udržení autority v rodině. Samozřejmě obalené láskou shora, zdola.

Čili rodič prostě nesmí připustit neposlušnost, neúctu k sobě či druhému rodiči, neúctu k věcem které jsou v hodnotách rodiny "svaté", lhaní... To jsou v podstatě ty základní hodnoty v nichž člověk musí udržet převahu a nepřipustit moc kompromisy.

A v případě narušení těchto věcí a rodiných řádů (spaní apod.) má přijít trest ještě dřív než se rodič naštve. A v určité době je to trest nejlépe tělesný. Trest který má vlastně ZAMEZIT porušování řádu, čímž by rodiče měli mít takovou tu sitauci, že rodina je stádečko, které jde pohromadě atd. Že jejich slovo platí a nemusí se později vynucovat.

Já jsem si s tím nikdy nerozuměl, ač jsem jinak Dobsona měl docela rád a získal od něj řadu hodně cenných informací kolem ADDH, kolem léčby atd. I proto, že jsem děti cítil spíše jako mladší partnery, které musíme někdy i tvrdě vést, ale není mým úkolem jim vštěpovat moje cíle a hodnoty, jako spíše hledat co je do nich vloženo. A snažit se jejich porozumění naklonit k dobrému, jakho vnímám já, ale připustit vždy v této věci diskusi. (Protože moje hodnoty jsou přeci dobré a tak mají převahu a dokážou zvítězit.) A hodně se mi to zatím osvědčilo.

Je tezke odpoutat se od fyzickych trestu, kdyz jsme v dobe fyzickych trestu a kriceni vyrostli. Jde to a fandim vsem ostatnim, kteri hledaji alternativni postupy, aby nasli jine moznosti vychovy. Mne pomaha nesnazit se nad detmi vyhrat a ovladnout je, ale pretahnout je na svoji stranu a primet je ke spolupraci. Je to tezsi, nez jim narezat nebo se na ne vykricet, ale vysledek je dlouhodoby a vytvari rodinu s demokratickym pristupem. Jsou to stale rodice, kteri stanovuji hranice a kteri rozhoduji, ne deti; ale deti se citi respektovany a snazi se zavdecit namisto hledani novych zpusobu, jak nastvat rodice. K pretahnuti deti na svoji stranu treba pomaha pochvala v dobe, kdy jsou "hodne"; pokud chceme rict neco negativni, jde to mozna rict pozitivne. Namisto rozkazu, je muzeme pozadat. Je to uplne jine, nez na co jsme zvykli, ale v nasi rodine to funguje, a tak jsem to chtela tady taky prihodit.

Presne tohle jsem chtela napsat. Fyzicky trest bez emoce, s nadhledem, mi prijde naproste scifi. Jeste nikdy jsem se s nicim takovym nesetkala. Mozna jen v pripade, kdy matka vypraskem vyhrozuje pul hodiny a pak sve slovo musi "ze zasady" dodrzet, ale to jsou prave situace, kdy by melo jit fyzicky trest nahradit necim jinym.

Právě, že za děti máš zodpovědnost, kdežto za manželku ne, v tom je velmi důležitý rozdíl.
Já mám zkušenost, že někdy nebo některému dítěti stačí domluvit, jinému ne. A vzhledem k nebezpečným věcem, se kterými se děti setkávají (silnice, zásuvky, rychlovarná konvice, nůž (do určitého věku samozřejmě)...) jim prostě nemůžu stokrát v klidu říct jen, že to nemají dělat.
Taky máme dost omezený byt, nemáme vypolstrovanou místnost, kde by se mohlo dítě uklidnit, ani nemůžu batole nebo předškoláka vystrčit za dveře na chodbu v paneláku, aby se vyřvalo venku a přišlo až se uklidní (to jde na chalupě, kde se navíc děti dostatečně vylítají). Ale zkuste být měsíc doma se dvěma téměř hyperaktivními ukašlanci, kteří se neustále vzájemně provokují...

Na dceru fungovalo jedině jedna na zadek tak do tří let. Potom taky trochu odloučení (poslat uklidnit vzteklouna do vedlejšího pokoje), ale ještě po druhém roce to nešlo, protože by si akorát ublížila (o rozbití věcí nemluvě) - bouchala vztekle hlavou o dveře, o peřiňák, o zeď... S postupujícím věkem není potřeba k tomu přistupovat tak často, ale když mi utekla v 5 letech do silnice, tak dostala taky.

Děti ví, že je máme rádi, když se uklidní nebo omluví, tak se obejmeme (sami se přijdou přitulit). A po vychladnutí si to povětšinou znovu vysvětlíme, co bylo špatně a proč se tak nemůže chovat. A snažím se jim i tu jednu neplácnout ve vzteku (myšleno mém).

Taky se nepovažuji za mistra světa a když něco udělám špatně, dětem se též omluvím.
A zrovna v případě, že se s bráchou mydlí je rozděluju každého jinam, ale netrestám fyzicky - protože zrovna v téhle situaci by v tom měly zmatek. Ale když jednou, dvakrát varuju a jejich chování je bez odezvy, dostanou.

Před pár týdny jsem četla knížku Kevina Lemana: Do pátku bude vaše dítě jiné. A zjistila jsem, že vlastně spoustu těch věcí intuitivně používám. Pro inspiraci určitě doporučuju.