Názory k článku Mezi trestem a týráním je velice křehká hranice

Hledala. Například jsem četla Respektovat a být respektován. Aplikovala jsem, částečně to neslo ovoce. Problém byl v tom, že někdy jsem já pak byla děsně naštvaná, jak papiňák, a děti v pohodě ... tak by to tedy podle mě nemělo být. RaR se mi líbí, tento přístup je pro měš často naprosto přirozeným chováním. Ale pokud konflikt trvá dlouho, zkrátka mi dojde trpělivost. Došla jsem k tomu, že by děti měly vědět, že rodič je jen člověk. Že se může stát, že to přeženou a fakt ho vytočí. Holt nejsem robot ani profesionál. A to nemluvím o tom, když mám za sebou pár špatných nocí, nestihnu se najíst (to jsem pak děsně nervózní) nebo, nedej bože, mám premenstruační syndrom. To nemohu vydržet ani se sebou, natož s dětmi. Ale co s tím? Den za dnem, pořád se točíme dokola vše se vaří ve stejném hrnci ... Jo, a jsem ještě ke všemu založením trochu cholerik.

Martino, a hledala jsi jiné možnosti? Existuje spousta knih, kurzy... třeba by Ti něco z toho pomohlo... Člověk se pořád učí - a jako rodič dvojnásob.

To zda matka dítěti neustále vyrábí nemoci se ale dá celkem snadno předfiltrovat ze zdravotnické dokumentace že...
Většina dětí se do špitálu dostane výjimečně, normální matka je ráda, že je dítě zdravé. Jejich "hospitalizační historie" je čistá...
A pak jsou děti, co mají smůlu a jejich zdravotní stav není celkově růžový. Tam je jasný, že hospitalizace je častější.
Ale děti, které jsou oběti matek vyrábějících jim nemoci, jsou drtivá menšina a je špatné chovat se paušálně ke všem hospitalizovaným dětem tak, jako by byly matkou týrány a potřebovaly by od rodiny oddělit.

Stejně tak jako nedáváme do děcáků preventivně úplně všechny děti, protože některé by mohly být doma týrány.

A jak jste se , s dovolením , vymanila a od tohoto muže odřízla? Právě u těchto společensky uznávaných týpků je to šíleně těžké...Děkuji.

No, někdy si tak v duchu zapškle říkám na adresu svých dětí: já tady makám, mám za vás zodpovědnost, jsem tu pro vás ve dne v noci. A vy se řežete, děláte bordel, neposloucháte, ani když jde do tuhého... Proto si myslím, že srovnávat pozici a práva dospělý-dospělý a dospělý-dítě nelze. To by nebylo fér. Tím nechci obhajovat násilí na dětech. Přiznávám, že někdy nevím, jak danou situaci vyřešit a na zadek dostanou. Nebo (výjimečně) pohlavek, facku. Ten (skoro) pětiletý tak jednou do měsíce. (Skoro) tříletý cca jednou týdně, možná spíš méně často. Není to řešení, s nímž bych byla spokojená, radost mi to nedělá. Ale aspoň nějaké řešení to přece jen je. Myslím si, že nejlepší je, pokud na fyzické tresty vůbec nedojde. A když už ano, připadají mi pochopitelnější spíše v tom nižším věku, kdy se s dítětem člověk opravdu dohodne stěží. V těch pěti letech mi na tyto metody syn připadá docela velký, s takovým dítětem se situace spíše dá řešit jinak.
Naposledy dostal mladší facku, když po mé opakované žádosti a vysvětlování, aby našemu miminku nekopal nohama kolem hlavy, kopl malou do hlavy tak, že začala řvát. Jemu to přišlo asi legrační.