Názory k článku Mezi trestem a týráním je velice křehká hranice

přesně tak, aby dítě dostalo přiměřeně po zadku není týrání. Akce-reakce, ty kopneš ještě jednou, já plácnu. Taky malého nejprve upozorním, že pokud ho upomenu ( už potřetí ) a naposled a neposlechne, tak jednu ránu na zadek dostane, to se pak strašně diví, že jsem to udělala.

Pod frazi "pretahnutim na svou stranu" myslim pretvorit dite na takove, ktere je ochotne se mnou spolupracovat (po vetsinu casu). Kazdy den se snazim stravit alespon jedenkrat 15minut s kazdym ditem, kdy je pozornost pouze na nem (nezvednu telefon, nenecham se vyrusit vecmi, ktere mohou pockat, a necham na diteti zvolit, jak by rado s danym casem nalozilo) - idealne tohle delam pred veceri - to se pak vari mnohem snadneji . Dale se pak snazim, aby deti vedeli, ze mi na jejich nazoru zalezi a diskutujeme veci dohromady. Nezname na to, ze maji posledni slovo, stale rozhoduju ja, ale casto je do procesu rozhodovani zahrnu a jejich prani zvazim. Snazim se, aby deti ukony, ktere mohou zvladnout sami, delali sami (treba oblekani a chystani si veci). A pak taky se snazim je povzbudit ve vecech, ktere se uci a ocenuji pokrok, ne vysledek (kdyz namaluji obrazek, tak si o nem popovidame, o barvach, ktere zvolili, co nakreslili a tak, radeji nez jim jen rict: To je ale pekny obrazek.).
Prikladu je cela rada a nejsem si jista, kde zacit. Pokud mi napisete situaci, se kterou prave bojujete, rada vam napisu, jak bysme se s tim v nasi rodine vyporadali mu. Samozrejme je pak plne na vas, zda by se vam to tak taky libilo nebo ne.

Souhlasim, ze kazde dite je jine a ma jiny temperament. A kazdy den chysta nove zkousky pro rodice. Cetla jsem knizku, ktera me velmi inspirovala a ve ktere vysvetluji, ze kazde dite se snazi zavdecit. Zalezi na nas, zda ho v tom podporime. Kdyz deti "neposlouchaji", tak se snazi neceho dosahnout - bud na sebe upoutat pozornost, stat se sefem v dane situaci, oplatit krivdu, nebo se uplne prestanou snazit. Na kazdou situaci pak je mozne uplatnit ruzna reseni, at uz je to maximalni pozornost na dite na 10-15 minut, nabidnout moznosti a nechat dite rozhodnout (pouze v ramci techto moznosti), zeptat se, zda jsme jim nejak ublizili a ukazat soucit, a podporit je tim, ze si vsimneme malych vysledku a uspechu. U vetsich deti/teenageru pak navrhuji reseni konfliktu dohromady a zeptat se jich, co by pomohlo, aby urcite hranice dodrzovali. Uz jsme psala, ze je neuveritelne, jak pomaha pretahnout deti na svoji stranu a ne se nad nimi snazit vyhrat.
... Vim, ze je to spousta teorie .. porad je dulezite taky zustat sama/sam sebou.

Teoreticky souhlasím, přečetla jsem RaR a řada věcí se mi líbila, a zkoušela jsem je. Jenže bohužel asi ne na všechny děti tohle vždycky funguje. Co když člověk vymezí a přiměřeně věku vysvětlí hranice a dítě je opakovaně nererespektuje? Je opravdu vždycky možné používat jen přirozené následky a ne tresty? Problém je, že každé dítě je jiné a i každý rodič jinak zvládá své emoce. Zkrátka nejsme roboti. A nevím jak jsou na tom jiné matky, ale co mě občas vytočí můj puberťák, tak, že bych mu nejradši jednu vrazila. Ovládnu se, v tomhle věku už je fyzický trest špatně, tak jen ječím.


A určitě je dobře, že se vůbec fyzické tresty řeší. Naštěstí je dávno pryč doba, kdy se nikdo nedivil, když chlap přišel domů a preventivně zmlátil manželku i děti.

Výstižné