Názory k článku Co pro nás znamená vlastní jméno?

Musejí být registrovaní, podívej se sem:
http://www.mvcr.cz/clanek/cetnost-jmen-a-prijmeni-722752.aspx?q=Y2hudW09Mg%3d%3d

Naše děti mají jména jako tradice v rodině,generačně asi 5tý Otakar, holka Vendula - je to tvrdý jméno ale zvykla jsem si a prarodiče taky, i když na nás pouštěli hromy. Se jménem jsem docela v poho, i když v dětství jsem se chtěla jmenovat jinak. Sama mám jméno po dceři mého dědy ( na jeho přání ) která v dětství zemřela v koncentráku. A tak mám někdy zvláštní pocit když vidím její - moje jméno napsáno na různých věcech.

s tím příjmením po svatbě máš pravdu - člověk se stane "někým jiným" a taky mi trvalo než jsem si zvykla...
Křestní (no nejsem křesťanka, takže prostě první) jméno - ok, jsem s ním tak nějak automaticky sžitá, žádné potíže - resp. obsahuje R a to jsem neuměla zpočátu moc vyslovovat, nakonec jsem se to ale naučila takže ok, ani na posměšky související se jménem si nepamatuju.
jména ´pro děti jsme vybírali s manželem oba dva, museli jsme se shodnout - na tom mi záleželo víc než na prosazené svého "favorizovaného" jména. Je fakt že máme dlouhé příjmení (4 slabiky) a mě se docela dost líbilo jméno Magdaléna, a to se manžel chytal za hlavu (ještě máme dvouslovný název města, takže by to byl při představování a psaní adresy krapet masakr ) takže dcera i syn dostali krátké jméno, a pro jistotu bez R (nj, ráčkujou oba, jako my s mužem v dětském věku, tak jsem ráda za toto "opatření").

Vdávala jsem se na dnešní poměry docela brzy a docela jsem si prošla existenciální krizí, když mě lidé začali oslovovat úplně jiným jménem (příjmením).
Výsledkem bylo poznání, že zdroje identity musejí vycházet z jiných zdrojů, než z něčeho tak pofidérního, jako je jméno. Můj vztah k příjmení (novému i starému) je od té doby naprosto lhostejný, jen vím, že se mám otočit, když ho lidé řeknou a že se tak mám podepsat v bance.
Zajímavé je, že ochladl i můj vztah ke křestnímu jménu, i když ne tolik. Např. můj nick nemá s křestním jménem nic společného. Možná by mi vyhovovalo být indiánkou a mít pro každou životní etapu jiné.

Já - když jsem byla v porodnici s mladší dcerou - ležela na pokoji s paní Skočdopolovou. No nic, přímení nic moc, ale dá se - jsou horší. Jenže tato paní paní povila holčičku, které dala jména Diana. Tedy ona to vyslovovala "Dajána". Tedy nevím, ale "Dajána Skočdopolová" mmi zní děsně.
Jednou byla v rozhlase anketa na nejděsivější kombinaci jména a příjmení. S přehledem vyhrála BLANKA PANENSKÁ

Simča