Názory k článku Co pro nás znamená vlastní jméno?

To je síla. U matky bych pochopila laktační psychózu, ale co postihlo otce mě fakt nenapadá
Já jsem Anna, nikdy jsem si nestěžovala, brala jsem to tak, že šlo skončit i líp (dle mě třeba Žaneta, Běla, Veronika) nebo i hůř (Martina, Josefína, Leokádie).
Dostala mě před lety holčička, co chodila se synem do jeslí, jednou se na mě usmíla a povídá - Anďula, pinďula

Fridolín Mastihubka a Leokádie Mastihubková mě dostávají do kolen. Smíchy. Chudáci děti. Rodiče jsou ovšem nezpochybnitelné hrdí na originální jméno, které fakt nikdo nemá. Po zavolání :"Fridolín Mastihubka" se fakt ozve jen jedno dítě.

Včera mi volala kamarádka, že se jí narodil syn a dala mu jméno Božidar. Tak nevím, co jí to dítě udělalo
Jinak máme v našem městečku nějaké Mastihubkovi. A ti skutečně nad jmény museli hodně přemýšlet, protože dcera se jmenuje Leokádie a syn Fridolín. Být Fridolínem Mastihubkou, nevím, jaký by byl můj životní osud.
Uznávám, že jméno má člověka odlišit, ale zase čeho je moc, toho je příliš)

Vztah ke svému jménu mám dobrý. Pokud jde o význam mého jména jsem, v závislosti na jazyku původu, buď soudkyně nebo jitřenka nebo keltská bohyně.
V dětství jsem byla naprosto v pohodě, ve třídě jsem byla se svým jménem sama, v ročníku dvě.
V pubertě jsem měla asi rok potřebu něčeho vznešenějšího, toužila jsem po jménu Isabela nebo tak něco, případně po větším počtu vznešených jmen - Isabela Esmeralda Marisol. Pak jsem z toho naštěstí vyrostla a se svým jménem jsem už jenom spokojená.
Dceru jsme pojmenovali podobně, přiměřeně moderní obvyklé jméno s českou variantou.