Názory k článku Proč se lidé přestávají zdravit

Veľmi pekná téma a dosť často v poslednom čase diskutovaná. Aspoň v mojom okolí. Ja som sa sústredila aj na to, aby som nezabudla vždy pozdraviť aj malé deti idúce s dospelými. Niekedy som totiž citlivo vnímala, že ma dospelí pozdravili na úrovni mojich očí, teda vo výške hlavy, ale mojej dcérke nepovedali nič a vlastne sa na ňu ani nepozreli. Mne to prišlo, akoby ju ignorovali. Tak som si povedala, že budem zdraviť vždy aj malé deti. To ma prinúti skloniť zrak aj k nim a dáva mi to pocit, že ich rešpektujem. Dúfam, že aj im a že im to dá sebavedomie na to, aby sa nebáli zdraviť neskôr ostatných dospelých.

pardon, ten citát jsem nedala do uvozovek.

V bývalém bydlišti (panelák o sedmi patrech) jsem se snažila zdravit s každým a naprostá většina lidí odpovídala, popř. zdravila jako první. Problém jsem měla pouze se dvěma sousedkami.
Jedna byla o generaci starší než já a ona vyloženě čekala, až ji pozdravím jako první. S čímž jsem neměla problém. Ale vadilo mi, že když jsem např. čistila před domem auto, nebo jsem byla skloněná k dítěti a periferním viděním jsem ji viděla, jak jde kolem mě a ani nezabučí, abych ji zaregistrovala dřív, než projde a je už ke mně zády. Něco obdobného myslím vadí i Kudle. To bigotní lpění na pravidle ,,mladší zdraví jako první". Ale myslím, že staršímu by neupadla pusa, kdyby pozdravil jako první mladšího, který ho prostě ještě nezaregistroval.
Druhá sousedka bydlela pod námi a byla to klasická socialistická učitelka v důchodu, se všemi negativy které tyto učitelky mají (tím se omlouvám "normálním" učitelkám).
Seznámili jsme se s ní několik dní po nastěhování. Zazvonila na nás s tím, že ji už dva roky vyplavujeme vodou a právě teď jí s námi došla trpělivost a chce po nás zaplatit výmalbu bytu. Marně jsme jí vysvětlovali, že ten byt byl 10let neobydlený a my jsme zde pouze několik dní. Když jsme chtěli aby nám ukázala kde má fleky na zdech, řekla že si přece nepustí do bytu cizí lidi. Na toto téma jsme se dohadovali asi rok. Celou dobu jsem ji zdravila a ona pokaždé jen s uraženým výrazem otočila hlavu na druhou stranu a neodpověděla. Což mě štvalo. Pouze mi občas vyčetla že ji nezdraví můj manža. Časem mě to přestalo bavit, tak jsem ji zdravila jen někdy a časem jsem ji přestala zdravit také. Po nějaké době, když jsem čekala s dětmi před výtahem, spolu s dalšími dvěma partajemi (se kterými jsem se zdravila), ke mě přišla a ztropila mi scénu jako jako malému děcku že ji nezdravím. Řekla jsem jí, že bych ji zdravila, pokud by mi na pozdrav odpovídala. Byla z toho poměrně dlouhá a hlasitá hádka, opravdu jsem si nenechala líbit, že mě takto plísní před mými dětmi a před sousedy. A poté jsem ji pochopitelně zdravit nezačala.
Drobný komický výstup jsme spolu ještě poté měli, když jsem jí potkala s její vnučkou. Vnučka mně pozdravila a já jsem jí odpověděla, načež jí sousedka vynadala, proč mě zdraví. To jsem se neudržela, otočila jsem se a řekla jsem "protože má na rozdíl od vás slušné vychování".
Na našem příkladu je vidět, že pozdrav má v mezilidské komunikaci opravdu velký symbolický význam.

Asi žiju na jiné planetě. Teda v menším okresním městě. U nás se běžně zdraví, protože se od vidění hodně známe.

Úplně jsi mi připomněla Muže v offsidu:
Pane Eman, v obchodě se musí zdravit, uctivě zdravit, a ne na půl huby jako on! Já jsem ňáká a pozdravím pořádně!
Miluju ten film/knihu.