Názory k článku Proč se lidé přestávají zdravit

Určitě by to měli dělat první oni, ale...

Když už tu zabíháme do nuancí zdravení, tak dost rozlišuju to, že ten starší může taky někdy pozdravit první, třeba když toho mladšího vidí dřív. Jak už jsem říkala, máme v baráku takovou starší ženskou, která si VŽDYCKY počká, až ji pozdravím první já, jinak by snad nepozdravila vůbec. Což mi taky vadí, i když "technicky" vzato to mám být první já jako mladší.

Já to beru tak, že mi nevadí pozdravit jako první člověka, se kterým se normálně vzájemně zdravíme, ani když jsem starší, tam je to prostě o tom, kdo koho viděl dřív (říká se, že první zdraví ne ten váženější, ale ten zdvořilejší). Když o tom tak přemýšlím, tak mi nevadí pozdravit první někoho, o kom vím, že mě zdraví.

Ale vadí mi moc pozdravit člověka (ať staršího nebo mladšího), o kterém vím nebo tuším, že by mě jinak nepozdravil vůbec.

My jsme bohužel bydleli na vesnici, tudíž se očekávalo, že na ulici pozdravím každého, koho potkáme:(

Presne tak. Sice me nekdy stve, ze zdravim vetsinou jako prvni ja, ale kdyz mi nekdo na pozdrav neodpovi, tak to mam sto chuti ho kopnout do zadku, s prominutim. Trosku mi vadi i to, kdyz na muj pozdrav nekdo reaguje jen usmevem. Samozrejme v situacich, kdy jde o jazykovou barieru, nebo kdyz se nekdo bavi s nekym jinym, nebo v podobnych situaci, tak to pochopim, ale jinak neodpovedet na pozdrav vnimam jako velmi agresivni, arogantni postoj. Vetsinou zkusim pozdravit jeste jednou a kdyz mi nekdo neodpovida, pak uz ho ignoruju ho, ale stve me, ze se tim musim vubec zabyvat.

AleNono, mám taky často ten pocit - že pokud chci být pozdravena, musím pozdravit já první, i když by to společensky měl udělat ten druhý.

Jasně že provokativně nečekám, až mě pozdraví on první (jako jedna naše starší sousedka, která mě tím taky neskutečně točí), ale když už je to moc často, tak mě to docela štve.

přesně tak to vnímám taky