Názory k článku Proč se lidé přestávají zdravit

Anno "pozdravit musel, jestli se styděl nebo ne, nás nezajímalo, prostě jsme to od něj vyžadovali,stejně tak poprosit a poděkovat, u ostatních dětí je mi to jedno"

tak s tím naprosto souhlasím. (A i se zbytkem Tvého příspěvku, přílišná "vlezlost" prodavačů jde také dost na nervy.)

Myslím, že pozdrav/prosím/děkuji snad není nic tak strašného, aby se to nemohl naučit i introvert. Jasně že úplného prcka bych do toho nelámala násilím, ale i jemu bych pokaždé řekla, že je to potřeba.

Zdravení jsem řešila jen u syna-pozdravit musel, jestli se styděl nebo ne, nás nezajímalo, prostě jsme to od něj vyžadovali,stejně tak poprosit a poděkovat, u ostatních dětí je mi to jedno.
Já nemám pocit, že by se lidé zdravili míň, ale hodně času trávím v zahraničí.
Naopak mám z českých obchodů (zvlášť oblečení a kosmetika) pocit extrémní až nepříjemné vstřícnosti - nejdřív vás pozdraví a hned se vás ptají, jak vám mohou pomoci a co sháníte. Tahle otázka následuje ihned po vstupu do obchodu, nesháním zpravidla nic, jdu se podívat, co se mi líbí, si koupím. Pak vám pořád stojí za zadkem, když si zkoušíte věci nutí vás vyjít z kabinky (bez ohledu na to, že vás jejich názor nezajímá), pak následuje doslova vnucování věrnostních kartiček (prý jsou výhodné,můžete ušetřit až 5% ceny, mě je teda jedno, jestli za džíny dám 2000 Kč nebo 1900Kč). V českých obchodech bych naopak uvítala trošku méně vstřícnosti a více lhostejnosti. Z potravin mám zkušenost, že mě pozdraví, zaplatím, rozloučí se.

že jsem se přistihla, že jsem v poslední době čím dál častěji nereagovala na pozdrav nebo zapomněla pozdravit.

Ani nemůžu říct, že jsem to udělala schválně, prostě se mi to stalo. Sice jsem se pohybovala mezi lidmi, ale jakoby ve vlastní bublině, pomořená ve svých starostech, myšlenkých, únavě a možná i trochu touze po samotě a odříznutí se na chvilku od všeho.

Rozhodně to není arogance. Nechci lidi přehlížet a pozdrav považuju za důležitý a smysluplný. Děti zdravit učím. Ale prostě občas vypnu a okolí odstřihnu.
Podle mne nezdravení může být nejen projevem určité arogance, ale i vyhoření.

Tak já skoro každý řeším dilema ohledně zdravení. Je jasné, že když toho člověka znám, něco mu řeknu, ale někdy to není tak jednoduché.

U nás na vesnici se poslední dobou střídají obyvatelé jako na běžícím pásu a, přiznám se, pořádně neznám ani lidi od nás z ulice. Rodiče ano a někdy je to dost trapná situace, když přijdu na zastávku, potkám mámu, pozdravím ji, vedle ní stojí nějaká paní (nevšimla jsem si, že by spolu komunikovaly) a máma se mě zeptá, proč jsem ji nepozdravila, že to je paní, co pracuje v bance, kde mám účet. Jak už jsem řekla, neznám všechny lidi, navíc v bance jsem jednou za uherský rok a pokaždé mě obslouží někdo jiný...

Ve škole to také byla legrace, učitelé byli často duševně mimo, neodpovídali na dotazy, tudíž i já jsem rezignovala - samozřejmě moje nezdravení bylo tématem rodičovských schůzek :-(

Dobri, já myslím, že je to velmi dobře řešitelné - pokud Ty jako rodič pozdravíš, tak myslím, že stačí dítě k pozdravení také vyzvat, ale nenutit. Případně říct tomu zdravenému "ona se stydí".

Normální člověk to bez problémů vezme, mamince bych takové řeči asi dost rázně utnula - malá rozhodně není "ošklivá na babičku", jen se stydí, ale časem se to určitě naučí.