Názory k článku Vývoj dítěte - 2 roky

Nemyslím si, že je to přehnané. Náš syn ve dvou letech mluvil ve větách, skládal puzzle, poznal všechny značky aut a také uměl poznávat všechna písmenka abecedy (jen pod pojmy - např. A - auto, M - moucha...). V deseti měsících začal chodit sám - bez opory, v roce a půl byl přes den bez plínky a v roce a 11 měsících byl bez plínky i v noci.
Každé dítě je jiné, má jiné dispozice, je to jiný člověk. Dělení na kluky a holky podle mě není podstatné.

Synovi byli v červnu 2 roky.Říká 4 slova ,ale rozumí úplně všemu.To je něco na mě takový tabulky,které určují co by mělo dítě už umět.Staršímu synovi je 8 let.Mluvit začal až ve třech letech a to nebyl žádný bohatý slovník.Momentálně mluví pořád ,až je to opravdu někdy neúnosné.Je inteligentní a má samé jedničky.Tímto chci říci,že neznamená když dítě umí něco dříve a lépe oproti ostatním,že to tak bude i v budoucnu.Důležité je mít dítě rád a hlavně se mu věnovat.

Hmmm docela jsme se do toho vešli,ale někdy mi příjde,že těch slov není 300 ale 1000.A to ještě umí asi 4 básničky,takže než nekam vždycky dorazíme,tak mám hlavu tak na dva Brufeny.Jinak s tím nočním pomočováním???To se mi zdá brzo.Suchou plenu ještě nikdy neměla,přes den už chodí bez pleny.A sklonuje už asi pul roku.Maminko,tatínku,babičko... ale dnešní děti jsou strašně dopředu že dámy???

Po přečtění tabulky jsem chtěla běžet za paní doktorkou, jestli nejsme zaostalí, pak jsem dočetla příspěvky a je mi o něco lépe. Mám dvojčata a na nočních chodí jen přes den, když si buď vzpomenou nebo pokud mají nahý zadeček. Dudlík v noci tvrdě požadují a slova no - říkají kakaček to je kartáček a pak tatí, babí a pa pa, jo pak ještě haló.. Mě říkají tatí jako spoustě dalších věcí, máma neznají. Vyžadují říkanky, ale abychom je říkali my.... Ale náš dvouletý chlapeček vyndal hrotem nabíječky bezpečnostní záslepku ze zásuvky a nabíječku zapojil. A holčička umí poskládat sama puzzle. Tak asi tak zlé to nebude :-))

Hanele,

já to měla proti Tobě jednodušší tím, že jsme s přítelem nebydleli. A chodili jsme spolu necelý půlrok. To potom není tak těžké ten vztah ukončit, jako když jsi na někoho zvyklá. I tak to ale stále prožívám bolestně..:-(

Nepsala jsi, jak máš velkého syna. A jestli je váš společný s přítelem nebo ne. Musíš myslet na dítě, on všechno vnímá, i když se třeba nehádáte před ním. A ponese si to sebou do života. Zkus navštívit psychologa. Sama nebo s přítelem. Jestli vás má rád, bude mít snahu problém řešit a ne před ním utíkat. Když nebudeš mít odvahu někam jít, zkus alespoň zavolat na linku důvěry, vypovídat se, poradí Ti jak dál.
Já ve své době (manžel od nás odešel před dvěma lety, děti byly ještě hodně malé) chodila pravidelně k psychiatricce. Fungovalo to tak, že jsem jí tam vždycky říkala co je u nás nového, pak jsem tam brečela a potom jsem společně s ní domlouvaly nějaké další záchytné body jak dál. Postupně jsem začala situaci zvládat a byla jsem schopna vidět svůj život nadějněji. Dnes jsme třičtvrtě roku rozvedeni a vycházíme spolu docela dobře. Musím říct, že díky dětem jsem v sobě objevila takovou zvláštní sílu, odvahu nenechat zníčit život sobě i jim. Jako dítě jsem měla smutné dětství - táta pil, taky utíkal od nás raději do hospody a časem se to zhoršovalo natolik, že jsme mívali strach, kdy přijde, zda přijde a v jakém stavu. S bráchou a sestrou jsme mámu prosili, ať se s tátou rozvede, ale ona od něj nedokázala odejít. Táta potom onemocněl a zemřel, když mně bylo 17let, takže se to vlastně "vyřešilo samo", ale nikdy na tu hrůzu nezapomenu. Takže si vždycky vybavím své dětství, své pocity v té době a to mi nedovolí, abych nechala své děti trpět.

Moc Ti přeju, abys měla tu odvahu začít řešit život svůj a Tvého syna
Kdyžtak napiš, co je nového
Zuzka