Názory k článku Vývoj dítěte - 2 roky

Zuzi, obdivuji tvou rozhodnost. Momentálně prožívám těžké období ve vztahu s přítelem. Žijeme spolu čtyři roky a polovinu toho času řešíme jeho časté návštěvy hospod. Před třemi měsíci jsem mu dala na výběr buď hospoda a kamarádi nebo já. Do poloviny ledna se rozhodoval a nakonec to vyřešil tak, že do hospody půjde maximálně 2x týdně po tréninku (to byla moje podmínka), ale spotřebu alkoholu vyřešil elegantně tím, že si každý den domů kupuje tři piva (což se mi sice taky nelíbí, zvlášť proto, že to vidí syn a nechci, aby si myslel, že taková pravidelná spotřeba alkoholu je běžná), ale vadí mi to podstatně míň, než když byl pětkrát týdně v hospodě. Vzhledem k tomu, že průběžně vždycky něco slíbil a pak to nesplnil, tak jsem byla dost pesimistická, jestli to bude nějak fungovat a moje obavy se potvrdily. Nějak nemůže vydržet doma, vždycky se najde nějaká záminka, jak na hodinku, dvě, tři zmizet. Zapomněl si něco v práci, potřebuje jet za zákazníkem, potřebuje si domluvit reklamu ... možná je to pravda, možná jsou to výmluvy. Včera ale padla poslední kapka. Před osmou šel k zákazníkovi, protože potřeboval vyřešit nějaký problém s tím, že bude za chvilku zpátky. Před desátou mi posla sms, že potkal syna a že si potřebují promluvit (mají problematický vztah). Takže mi bylo hned jasné, že to řeší u piva. Nakonec to dopadlo tak, že celou noc nepřišel domů. Samozřejmě jsem nespala a přemýšlela jestli takový vztah má smysl a budoucnost. Ráno mi volal, že ho to moc mrzí a že se opil u kamaráda a zaspal tam. Mám dojem, že už nemůžu věřit ničemu co mi řekne a tak jsem mu jen sdělila, aby si do večera promyslel jestli má problém s alkoholem nebo se mnou a podle toho se zařídil (buď zahájil léčbu nebo se odstěhoval). Je mi jasné, že pokud budu takhle nekompromisní, tak odejde. A právě v tomhle tě obdivuju, že to dokážeš utnout, když vidíš, že to nikam nevede. Já to vidím taky (jen si to možná pořád nechci přiznat, ale přesto dostal už několikátou poslední šanci. Možná je problém i v tom, že mám málo přátel a děsím se toho zůstat sama, i když je mi jäsné, že i v tomhle vztahu jsem také momentálně velmi sama.

Ahoj Zuzi,
nebuď smutná, já Tě obdivuji, dokázala jsi si všechno zmapovat a spočítat dřív než došlo k něčemu, co už nelze vrátit. Já jsem to ve svém vztahu nedokázala. Něco mi vadilo a já jsem se nedokázala natvrdo s přítelem rozejít. Teď jsem nešťastná, protože vím, že to stejně nikam nevede, že je to sobecký, panovačný člověk, který musí mít vždy pravdu, ale nedokážu mu to říct, natož od něj odejít. Držím palce.

článek jsem nečetla, ale možná jsi ho neměla číst ani ty :-)). Mám dvě děti holku a kluka a spoustu známých s dětma. Každé dítě je individuum a hranice toho, co je v pořádku a co už není musí určit odborník. Ale znám dost dětí (dva kluky a jednu holku), kteří ve čtyřech letech mluví na úrovni dvouletého. Mámy to řeší s logopedkou a doktorama obecně, ale musí prostě trénovat a ono se to časem zlepší. Jeden má vysoké patro, a proto se mu špatně mluví. Ale taky to prý zvládne. Spíš to vypadá divně, když si tak velké dítě neřekne co chce, nebo mu není rozumnět. Ale myslím, že tohle je pořád nic proti nějakým skutečně vážným zdravotním problémům. Můj syn začal slušněji mluvit až kolem třetího roku. A to mu kromě mě nikdo dlouho nerozumněl.

Plně souhlasím. Prvně se mi narodila dcera, která splňovala všechny příručky, či dalo by se říct, že byla ještě lepší. Po 5 letech se nám narodil syn, je vychováván stejně (někdy mám pocit, že lépe - jsme poučeni z chyb minulých) nyní má 2 roky, umí se svléknout, obléknout s dopomocí, hraje si v pohodě a tvořivě, codí na nočník přes den, ale nemluví. Skončili jsme u mama tata baba titi brmbrm a víc ani muk. Při snaze o zopakování se sekne a mluvit prostě nechce. Když něco chce, vezme za ruku a domluví se posunky nebo člověku ukáže co by chtěl. Prý se to poddá a kluci jsou v řeči pomalejší, tak uvidíme co bude dál. Už se těším až konečně začne, ale nezdá se mi, že by se chystal. Prostě mi připadá, že jsou kluci pohodlnější. Mimochodem proslovy typu a zpíváte, povídáte mu nesnáším. Plno písniček a říkanek umí pohybově doprovodit, ale nezazpívá je ani nepřeříká.

Dobrý den,tuto odpověd můžu jedině potvrdit.Jde o to začít s tim,že děcku prostě tu lahvičku nedáme a pak už opravdu vytrvat,ikdyž děcko bude brečet bůhví,jak dlouho.Ono nás zkouší a když nevydržíme,tak vyhraje dítě a nám nezbyde,než začít znovu,přitom bychom to mohly mít už za sebou a bez dalších nervů a stresů.Jestli jsem četla dobře,tak máte synka narozeného v květnu 004,což je jen o 3 měsíce starší než můj Daneček.Já jsem naštěstí s timhle problém neměla.Danečka jsem kojila do 10.měs. a pak jsme přešly na nutrilon z lahvičky a pak sunar,ale v 16.měs.mi ze dne na den odmítl mlíko a už nechtěl.Jinak do té doby,než to začal odmítat mu stačila flaška sunaru před spaním a pak spal celou noc. Ale byly tu zase jiný věci,ve kterých jsem musela zakročit a pevně si stát za svým.Je to těžké,vím.Nevim,jak jste na tom tedko s tou lahvičkou,ale přeji hodně štěstí a úspěchů.