Názory k článku Kdybych měla své dítě vychovat znovu

mila jano
pri cteni vaseho pribehu se mi otevrela moje stara rana.Muj chlapecek bojoval o zivot tyden a prezil.Jsou to uz dva roky ,je naprosto zdravy ale ve mne to stale je.Myslim ze kdo to nezazil ,tu hruzu ze moje dite umira ,tu prazdnou naruc ten to nepochopi.Moje dite prezilo a presto jsem po roce upadla do depresi .Lecim se u psychologa a beru i leky.Nyni mi uz je dobre jen mam o nej mnohem vetsi strach .Mozna by bylo dobre zkusit take vyhledat odbornou pomoc ,to prece neni ostuda .Vzdyt co muze byt horsiho nez smrt ditete
...
Jeste pamatuji se ze jsem obrazne receno nevidela sve dve starsi deti v te dobe 8 a10 let .myslim ze je to normalni a clovek se nema za co stydet,presto me to doted mrzi.snazte se lasku kterou jste v sobe mela pro Barunku davat sve druhe dceri,potrebuje ji.
Drzim Vam palce a preji hodne sily
Radka

kdybych mohla znovu dát život,dám jej svému manželovi,ktery mi nedávno tragicky zemřel.Stále tomu nevěřím a čekam že se zase vrátí domů.Život by ztratil smysl,kdyby nahoře v ložnici nespinkalo moje sluníčko,které mi každé ráno připomene že tu musím být pro něj...

Milá Jano,
i tvé první dítě je dar, který neubližuje a také všechno cítí. A jistě nemůže za to co se stalo. Teď je to pro tebe jistě strašlivá záležitost. Buď na svou dceru hodná. Potřebuje tě. Moc tě potřebuje. Jsi její maminka, jako bys byla maminka Barunky.
A jestli již manžel nechce mít další děťátko, můžete přece adoptovat.
Všechno bude dobré. Uvidíš.

Ahoj Míro a spol.,
díky moc za povzbuzení. Je zvláštní, že mi odepsal muž, pokud jsem to dobře pochopila, a o to je to všechno milejší.

Já doufám, že budeme mít snad ještě někdy další Barunku, i když už to nebude Barunka, ale přeci. Jen můj muž už nechce. Já sama jsem u porodu málem zemřela, a on se hrot¨zně bojí. Víš, ale pro mě by nový život znamenal nový a jiný začátek. Připadám si teď jako Alenka v říši divů. Učím se znovu milovat, ač trošku jinak, svou pvrní dceru a snažím se co nejméně obviňovat ze smrti mé druhé dcery. Je to snad to nejtěžší učení, které musím zvládat.
Jak píšeš o vzpomínkách, já mám jen fotku z ultrazvuku a obraz ve své mysli, jak moje holčička leží na pitevně oblečená v overalu, který jsem jí sama ušila. Teď mám jen urnu s jejím popelem v kostele, kde měla být pokřtěná a musím se moc ovládt, abych tam nešla a tu urnu nekolíbala v náručí.
Vím, že si možná moc stýskám, ale jsem ráda, že tohle všechno můžu napsat, aniž bych se nějak za své pocity musela stydět. Je moc důležité mluvit.....
Jana

Děkuji za milé pohlazení.Nemám co dodat.