Názory k článku Housle nebo vozembouch?

Nesmysl.
Obě dcery začínaly hrát v předškolním věku, pravda, ta starší v té době plynně četla, ale to nijak nesouvisí. Každá hraje na jiný hudební nástroj, každé sedne. Čekat do třetí třídy? Proč jako? Aby byli výzkumníci spokojení?

Rachomejtle,

ve spoustě věcí máš určitě pravdu. Lidovky fungují víceméně stejně jako před 20, 30 lety. Ale zase je to všechno o lidech a o přístupu. Syn hraje šestým rokem na zobcovou flétnu v lidušce. Bydlíme na malém měste, tudíž i liduška je malá - pár učitelů, jeden ředitel (který také vyučuje). Syn má celou dobu jednoho učitele, u kterého je učení hry na flétnu prostě zábava - klasické skladby prokládá současnými pro děti zajímavými, doprovod z CD je běžná věc, doprovází děti na altovou flétnu, klarinet, klavír. Občas je nějaký ten malý koncertík pro rodiče (max. 6 dětí), ale myslím, že to k tomu patří, atmosféra je to vyloženě komorní a děti se chtějí předvést, co se naučily a těší se na potlesk od rodičů (i když se to třeba úplně nepovede).Příští rok by měl syn přejít na jiný dechový nástroj, jeho jediná podmínka je, že to bude u stávájícího pana učitele, tak uvidíme, co společně vyberou.
Každopádně bych lidušky jako takové nezatracovala, pokud má dítě štěstí na učitele, který ho dovede zaujmout a motivovat, může tam získat dovednosti, které v životě využije (i když ne k uživení, tak pro zábavu). Nevím, jak je to jinde, ale u nás oceňuji i to, že poplatek za lidušku je pro mého syna nejlevnější kroužek ze všech, co navštěvuje (karate, plavání, angličtina).
Nevím, jakými předpisy/vzdělávacími plány jsou lidušky vázané, ale asi je to opravdu o lidech.

Renata

To je dost jednostranný příspěvek...

Já jsem do klasické hudebky chodila (na klavír), souborů tam bylo (a je) několik, kantoři dobří i špatní, stejně tak žáci. Hraju dodnes, i v kapele, na některé roky v hudebce nevzpomínám ráda (nebo spíš si na ně nevzpomenu vůbec), jiná byla naopak pro mě jedna z nejhezčích v mém životě. Konzervatorista rozhodně nejsem a nikdy jsem k tomu nesměřovala, neb mě nebavilo cvičit

Děti přestaly hrát na klavír? To já taky. Důvodem nebylo to, že by mne to nebavilo, ale poněkud jiná skutečnost: na zakoupení nástroje NEBYLY PRACHY!
Navíc jsem vystudovala střední pedagogickou školu, kde byla hudebka povinná. Jako vychovatelka jsem ale měla smůlu: doma jsem piáno neměla, před děti ale nemůžu předstoupit s tím, že si potřebuju písničku nejprve zkusit (a tak dobrá, abych hrála vždycky z listu jsem zas nebyla, nejsem génius). Ve třídě, kde byl klavír, se dopoledne učilo, odpoledne jsem byla s dětmi a pak jsem utíkala do školky pro vlastní dítě... Takže ani nebylo KDE si hraní procvičovat.
Suma sumárum: co mi bylo celé slavné hraní na klavír platné. Byla bych radši, kdybych se naučila hrát na hudební nástroj, který je LEVNÝ a hlavně PŘENOSNÝ!!!
Samouk nejsem, ale zvládla jsem pak částečně zobcovou flétnu. Jako dechový nástroj má tu smůlu, že se při hraní nedá s dětmi komunikovat. Brala bych tahací harmoniku, ale sama se na ni nenaučím. Takže školy sice učí (a to nejen budoucí pedagogy) různým dovednostem, ale ty jsou jim v českých podmínkách naprosto na kočku (užila bych i jiné slovo, tvrdší a příhodnější, ale takový sprosťák zase nejsem).