Názory k článku I jedna Mince denně může pomoci!

No, my třeba nemáme televizi, takže nikdo vás ze zákona k ničemu nenutí.
Ale jinak - jste opravdu chudinka. Navrhuji uspořádat sbírku na vás, místo na chudé děti. Bože, z těchle názorů, nářků a stížností se mi otvírá kudla v kapse. Nepřeju nikomu nic zlého, ale po přečtení takových příspěvků mě napadá jediná věta - hlad na vás. Abyste věděli, o čem mluvíte.

Ehm...nedá mi to ještě reagovat. Jedna průměrná rodina v Evropě nebo v USA znečistí svou velkou spotřebou více vody a vzduchu než průměrná (o dost větší) rodina v Bangladéši. Lidé žijící pod hranicí chudoby přežívají ze dne na den a hlavně se starají o svůj prázdný žaludek. Často jsou nevzdělaní a sami ani neví, proč by jejich děti měly chodit do školy. Počet dětí často souvisí i s jejich náboženstvím. Je to úplně jiná realita

Mince ani žádný finanční dar problém nevyřeší. Naopak. Rodiče musí změnit svůj postoj. Nemohou přivádět na svět jedno dítě za druhým a čekat, že jim děti zajistí obživu. Musí si uvědomit, že jsou to oni, kdo se má o dítě řádně starat, živit je, posílat do školy, chránit je proti zneužívání a řádně je vychovávat. V minulosti nebylo očkování apod., část dětí se dospělosti nedožila. Dnes je to jiné. Přesto tito lidé nezměnili své tradiční chování. Dochází k ničení přírody, chybí pitná voda, nezaměstnanost je vysoká. Dokud rodiče nebudou motivováni k tomu, aby přistupovali k plození dětí zodpovědněji, bude problém jen narůstat.

Dlouho jsem žila v Indii a na vlastní oči viděla, jak fungují některé projekty podporující rozvoj vzdělávání a zdravotnictví. Pravidelně jsem docházela do slumových škol v Dillí a bylo neuvěřitelné vidět děti, které díky maličké škole stlučené z plechů získají nový smysl života. Neziskové organizace prodělaly za poslední roky velký vývoj a v dnešní době od začátku plánují projekty tak, aby byly co nejvíce udržitelné (třeba tím, že je dělají ve spolupráci s místními organizacemi).
Za mě: pokud chci někomu pravidelně pomáhat, rozvojové projekty v zahraničí MÁ smysl podpořit, jen člověk musí pečlivě vybírat a zvolit si důvěryhodnou organizaci

Hlavně že jim charitně přispějeme na vzdělání.

O situaci v postižených částech světa se dlouhodobě zajímám. Co vím, tak třeba v Africe běžel projekt, kdy čeští pracovníci vybudovali u jedné vesnice několik rybníků a naučili tamní obyvatele chovat, lovit a zpracovávat ryby. Po více než roce odjeli s tím, že to lidé umí a že jim pomohli k obživě. Po několika letech se vrátili. O jeden rybník se starala jedna rodina a vedlo se jim dobře. Ostatní rybníky byly zpustlé a obyvatelstvo znovu v bídě. Lidi by museli makat, na co by to ale dělali, když bylo snazší žebrat o pomoc, že?

Další jsou příhody z Jihoafrické republiky, kde po zrušení apartheidu mají černoši stejná práva jako běloši. Zatímco běloši makají, černoši se flinkají (asi jako naše tmavší zatím ještě menšina). Taky mají nařízené kvóty. Takže třeba v autoservisu makají tři bílí opraváři a jednou za měsíc tam dojede vládní úředník a vybere prachy na plat pro černocha, kterého tam nikdy neviděli, natož aby něco dělal. Výsledek: řada bělochů už radši emigrovala. A podobných situací znám víc. Kdo bude ty nemakačenky živit, až utečou všichni ti, co ještě dělají. Vždyť my tady děláme něco podobného. Zatímco bílá většina se ve třiceti letech rozmýšlí, jestli si může dovolit první dítě, nemakačenkové mají ve stejném věku 5-7 dětí a řvou cosi o právech. Za ty prachy, co na ně jdou, už by se socializovala a zkultivovala i gorila nížinná! Co budou dělat, až budou většinou? Budou ti bílí a makající za plotem v rezervaci, aby na ně hladová a nemakající většina nemohla? (Tak už to totiž je v Jihoafrické republice. Chceme to taky?)