Názory k článku Nekřič, vždyť tě slyším

něco jiného je rozhovor mezi více lidmi, něco jiného je třeba, když se dva dospělí na něčem domlouvají a dítě si vynucuje pozornost, ale nelze ho nikam odložit. Příklad: matka se domlouvá s lékařem na postupu další léčby, ale je tam dítě, protože ho nemá kdo hlídat. Rodič se baví s opravářem, ale je u toho dítě, protože je zvědavé na to, co se děje.

Což někdy nejde jinak, že prostě někomu skočit do řeči
Jinak naše děti teda křičí dost často, i když jim pozornost věnujeme, resp. když např. něco potichu dělám, takže by mi stačilo normálním hlasem říct, co chtějí a přesto to musí zařvat ... Já vím, že je to asi normální, ale prostě každý nemá tak pevnou nervovou soustavu (aspoň ne soustavně )

Částečně máš pravdu. Dítě by se mělo učit, že se do řeči neskáče. Ale je podle mne rozdíl, jestli si s manželem sedneme večer do křesla a chceme si o něčem promluvit, nebo jestli je to běžná konverzace v provozu či u jídla. Tam nevidím důvod, proč by se dítě nemělo konverzace zúčastnit. Když se budeme bavit o tom, že je potřeba nasekat dříví, proč by se dítě nemělo zúčastnit s tím, že chce taky sekat nebo nosit nebo se zeptat, proč to kupujeme, proč si nedojdeme do lesa apod.? Mně připadá nejdůležitější a nejobtížnější naučit se být součástí rozhovoru. Tedy neskákat do řeči, ale umět si najít ten vhodný okamžik, kdy se do rozhovoru zapojit.

No, oni ty děti řvou často proto, že je rodič sice slyší, ale není jim schopnej odpovědět (třeba když zrovna vede nějaký veledůležitý rozhovor s jiným dospělým) a když pak ani po třetí neodpoví, tak hold musí zakřičet aby ho slyšel

holky jsem na tom stejně, ačkoliv manžela se mi podařilo "převychovat" děti bohužel né, obě jsou vůdčí a když nejsou přímo v sobě, tak aspoň řvou. Nejhorší je, když mi obě chtějí něco naléhavě říci a nejlépe každá něco jiného, to je u nás pak jako na kolotočích a já mám hlavu jako pátrací balon