Názory k článku Z deníku mentální anorektičky

Ale zůstala bys naživu. Na anorexii, zvláště pak neléčenou, se taky umírá.

Vím o čem ta dívka píše,protože já jsem si toto prožil před 4 lety a dodneška je mi dost smutně.Nechápu,kolik takto nemocných dívek je a neustále to roste.Asi nemají dost jiných zájmů a tak vlastně bojují proti rodině,škole a nebo upozorňují na sebe sama.
Můj problém s dcerou začal poměrně pomalu.Vždy byla dost činná a sportovně aktivní a tak když začala jezdit na kole tak jsem jí nesledoval,ale ona při jídla vlastně krmila psa,kterého měla u nohou a tak jsem viděl,že vše snědla.Když jsem pojal o ni strach,myslel jsem,že má problémy endokrinologické a i tak jsem ji nechal vyšetřit -vše ale bylo v normě i když její babička měla problém se štítnou žlázou.
Protože však ztrácela váhu a ona je dětský typ /dodneška i když je jí 20 let vypadá na 13/tak jsem jí nechal vyšetřit v Motelo,protože jsem měl podezření na anorexii -příbuzní mně vlastně přesvědčili a tak jsem jí nechal ve špitále.
Doba léčby byla dost dlouhá,protože sice pod dozorem jedla,ale váha nějak nešla nahoru,ale nakonec jsem jí dostal zpět domů -ale od té doby jí jen sama,jen to co sama chce a hlavně vše musí být nízkokalorické.A do dnešního dne mi nezapomene,že jsem jí donutil se léčit.
Takže -tato progresivní nemoc si neustále vybírá dost velkou daň a hlavně ničí beztak problamatické soužití v rodině.

Mám to také za sebou a musím říct, že u sebe i v léčebně jsem jasně viděla, že pokud sám člověk nechce, nepomůže mu nic.
Organismus se musí opravdu zatěžovat postupně a pomalu. My jsme byli hlídané na každém kroku, dávali pozor, abychom (jak psala pisatelka) třeba nekomíhali nohami u jídla,nedělali zbytečné pohyby a kontrolovali a postupně navyšovali přísun jídla. Jedli jsme po dvou hodinách a jenom leželi. Rozhodně by organismus jak fyzicky tak psychicky nezvládl co psala pisatelka. A také, v Motole jsem pracovala přes sedm let a nedám na Motol dopustit a tohle se mi nezdá.
Ale jinak se také sama poznávám v pocitech i když já jsem spíše "vynikala" v anorexii a jejich trikách.

přijde mi to dost ulítlý, hlavně to s tou výkrmnou s knedlíky, to by asi těžko kdekoliv udělali, to by ji zabili....kardiovaskulární selhání, multiorgánový často...smrt... a to zdravotníci vědí (umírají tak často bulimičky, co to přeženou s porcí jídla a nestačí se toho pro třeba výrazně roztažený žaludek "zbavit")- do anorektičky (ani bulimičky)se nesmí nacpat naráz vysokoobjemové jídlo, ještě k tomu kalorické, to si pisatelkaa vymyslela, už vůbec by to neudělali v Motole.... realimentace je pomalá, nenáročná, ale systematická. ale stejně, tam kde nevyzraje včas mozek, je prognoza temná...

No, takový jídelníček by u mně zvýšil odpor k jídlu, jinak na tom není nic zdravého, pouze kalorické je to!
Myslela, že by jídlo pro ně mělo být kalorické, ale i bohaté na vitamíny! Než jen mouka na všechny způsoby