Názory k článku Teletubbies a spol.: potřebují batolata televizi?

Mandaro,
moje nejstarší dcera ve 2,5 letech toho taky moc nenaspala a přes den už vůbec ne. Navíc jsme měli ještě půlroční mimino. Pouštět TV nás nějak nenapadlo. Hodně jsme chodili ven,do lesa, na hřiště, doma kreslili, modelovali, hráli si, četli .... U domácích prací jsem holkám vyprávěla, co dělám, nebo jsem povídala pohádky, nebo starší dcera dostala houbičku a utírala prach se mnou ... Fakt je, že vaření a žehlení jsem nechávala na večer, vždycky jsem uvařila na další den. No, šlo to a bylo to fajn.
Jinak ale nijak nekritizuju, že dceři DVD pouštíš, každý děláme, co můžeme a co považujeme za nejlepší.
Ještě k té TV, babičky byly hrozně nervózní, že děcka neznají Večerníček, Kouzelnou školku atd., takže kdykoli je hlídaly u sebe doma, měly děti intenzivní "televizní kúru". Žádnou radost jsem z toho neměla, ale zase chápu, že babičky to tempo dětí nevydrží a potřebují si odpočinout.
Dnes je holkám 12, 10 a 7 let. Doma se na televizi dívají minimálně, ani to nevyžadují. U babiček je to jiná, ale hrotit to nebudu. Snažím se dětem nabízet jiné aktivity nežli je vysedávání u TV a myslím, že to funguje dobře.

Chcete poradit? Pořiďte jí další sourozence, nejlíp dva. Mám vlastní zkušenost, tři děti jsou ideál, zabaví se samy.

Z tohohle pohledu to beru, obrazovka ukazuje spoustu názorných věcí, včetně těch, se kterými se nelze jen tak běžně setkat, a přitom je to vhodné, protože nás obklopuje dost složitý svět.

Ty speciální to či ono rozvíjející pořady jsou podle mne rozvíjející tehdy, jsou-li doplňkem nějakého rozvíjení v rodinném prostředí.

Obrovskou důležitost má prostě to zapojení do činnosti rodičů, dítě nejdřív dělá nějakou jednoduchou část činnosti, pak mechanicky napodobuje, ještě bez plného porozumění smyslu, později s porozuměním. Díky tomu se děti učí spojovat souvislosti.

Myslím, že se to občas podceňuje třeba i pod vlivem toho, že děti dnes v domácnosti nemusejí nic dělat, mj. s odvoláním na to, že se musejí od raného věku cíleně rozvíjet (specializovanými pořady, hračkami a hrami, výukou atd.), aby se pak v životě uplatnily.

hlavně to psychické když prckovi lezly zuby a neustále plakal, nepomáhalo nic, jednou jsem v noci ze zoufalství pustila DUCK TV malej se zkldnil, koukal asi 20 minut na ty obrázky co jim tam pouštějí a usnul jako špalek....

Nikdy jsem neměl batole na starost dýl než den, i když dceru jsem občas měl celý den na starost od jejího roku, co skončilo kojení. Televizi nezatracuju, ale víc se mi líbí pouštění cédéček než dětský TV program, protože to vytváří slabší návyk. Na televizi si holt děti musí zvyknout, jinak jí propadnou přes kamarády v pozdějším věku. Takže se myslím musejí od raného věku učit televizní podívanou taky dávkovat, přerušit.

Rozvoji schopností prostřednictvím programů nijak zvlášť nevěřím, to by si podle mne musely k tomu třeba nahlas předříkávat. Něco málo v tom může být, ale nic, co by se nenaučily bez speciálních pořadů. Mnohem víc jim dá předčítání nebo vyprávění pohádek (od dvou let určitě. klidně i od roka a půl, děti rozumějí podstatně víc, než dokážou samy říct), ovšem skutečných (vypráví se hlavně děj, je málo přímé řeči atd., a hlavně to nesmí být pohádková knížka typu 365 pohádek na dobrou noc, každá dva odstavečky velkými písmeny).

Spoléhat na chytrý pořad je něco podobného, jako zázračné prášky na hubnutí (a vlastně prášky na všechno: "Potřebujete upravit jídelníček, zhubnout, víc se pohybovat." "Ale ne, pane doktore, prostě mi na to jen dejte nějakej prášek.") atd. Dětem v rozvoji nejvíc pomůže, když s nimi mluvíme a zapojíme je do toho, co děláme: i u hodně malých dětí se na ně dá u práce mluvit, co zrovna děláme a proč (včetně domácích prací, nebo spíš hlavně), časem jim dávat drobné úkoly, aby se zapojily taky, ono je to baví chvilku, ale načerpají z toho nějaké informace, které jim pak pomáhají samostatně si hrát.

Jo a taky bych trochu varoval před dlouhodobým sledováním televize, zvlášť u hodně malých, je to jednostranný kontakt, myslím, že o něco hůř se pak orientují v sociálních vztazích. A taky se samy moc nenaučí sledování přerušit, přitom potřebují opakovaně za den "vypnout", jen "koukat do blba" (mnohem víc než dospělí, ti to samozřejmě potřebují taky), takhle o to mohou být připraveny, pak můžou být nervózní, podrážděné.