Názory k článku Já piano, ty piano...

Pavlo, tak to máš jasný. Děti ti v dospělosti vyčtou, že jsi je otravovala s hudbou, z které mají pupínky až do té dospělosti, zatímco ony by bývaly potřebovaly ten sport ;)

Tulišo, přestaň se "vymlouvat" na maminku - pokud Tě mrzí, že "nic neumíš", můžeš se to kdykoliv začít učit - výhodou je, že je to jen a jen Tvoje rozhodnutí

Mne ZUŠ od učení se na nějaký nástroj odradila. Bylo možno hrát jen na piano, to jsme ale doma neměli, bylo drahé. Mohla jsem sice nějaký čas cvičit ve škole, ale to pak padlo. Bavila by mne kytara, ale na tu nebyli učitelé a sama bych se nenaučila, neumím kytaru naladit. ZUŠka bazírovala na stupnicích. Co mi bylo platné, že jsem se naučila stupnice obouruč ... když se to nedalo poslouchat, byly to prostě jen stupnice. Učila bych se ráda, ale jen stupnice a etudy pořád dokola? Bavily mne písničky, uměla jsem jich hrát nakonec stovky, ale k čemu to? Doma piáno nebylo, ani jako dospělá jsem na něj neměla, ven k táboráku se to odnést nedalo a pak už jsem ani neměla kde hrát. Přešla bych na tahací harmoniku, ale pracovní doba ZUŠky mi v dospělosti kolidovala s prací a nejsem zas takový borec, abych se naučila hrát sama. Nějaký čas jsem foukala aspoň do flétny. Dneska už neumím na nic, děti taky ne (bohužel chtěly hrát piáno, ale na to jsem jako samoživitelka neměla zdroje) a navíc je odradilo totéž, co mne: drilování stupnic. Tak třeba jednou vnoučata... A třeba budou mít víc štěstí, protože ke hraní písniček pro radost podle mne stupnic jaxi netřeba...

U nás platilo "Začneš - vytrváš". Prostě mně nikdo nenutil se na nějaký kroužek hlásit, ale pokud jsem se přihlásila, musela jsem zůstat do konce školního roku. Stejnou praktiku jsem používala i na své děti.
Prostě neuznávám to, že se dítě v září přihlásí na kytaru, po pár hodinách nadšení povadne, protože "... ono to nejde, já myslela, že budu umět hrát k nějaký písničce u táboráku a teď musím furt cvičit nějaký blbý akordy...." a přihlásí se do tanečního kroužku. A v prosinci už nebaví taneční a jde se do akvaristického, protože "... tam chodí ten senza David" a v březnu se začne zpívat, ale "..nebaví mně to, oni umí moc písniček a já je neumím...." No pochopitelně, oni totiž ty písničky nacvičují od září.....

Takže u nás je a bylo pravidlo - přihlaš se na co chceš, odhlášovat se nebudeme.
Já chodila na klavír 11 let, do pěv. sboru jako dítě 12 let a jako dospělá dalších 25, kynologii jsem se věnovala 8 let a v dopělosti dalších 15, na balet 6 let, na keramiku 2 roky... Prostě v první třídě jsem se hlásila do kde čeho a pak postupně - jak se tříbily moje zájmy - tak kroužky odpadaly.....

Jaksi nechápu, proč dítě k něčemu takovému nutit. Moje děti prošly různými kroužky a aktivitami, ale nikdy jsem je k ničemu nenutila. Starší syn šel do hudebky, protože máme doma piano. Po dvou letech ho to přestalo bavit, tak jsme ho nenutili, aby pokračoval. Dobře jsme udělali, protože se ke hraní vrátil sám po deseti letech, v době, kdy sám chtěl. Děti by si měly samy vyzkoušet různé aktivity a zjistit, co je baví. My jsme vystřídali ledacos, od tancování, přes keramiku, po skauty. Vždycky jsem jim říkala, najdi si to, co tě bude bavit. Mne jako malou nutili chodit do hudebky, od té doby mám k pianu odpor. Raději jsem si časem koupila kytaru, na kterou hraju už přes 30 let.