Názory k článku Já piano, ty piano...

Dobrý den,
jako klíčové vidím opravdu to, komu se dítě dostane "pod ruku", a povahové rysy dítěte - jak to ustojí. Já jsem chodila do hudebky do 5.třídy, pak mě vyhodili... Chodit tam bylo pro mě velice stresující, na druhou stranu jsem ráda, že jsem se naučila základy - mám doma piáno a sama si hraju jen tak pro radost. Mrzí kmě ale, že neumím hrát pořádně, že mě vyhodili.
Můj syn začal asi v 10 letech sám hrát a projevoval veliký talent. Přihlásila jsem ho do neratovické ZUŠ. Bojovali jsme, aby měl jednoho pana učitele, ale bohužel před byrokracii zdejší školy jsme neprorazili. Byl u učitelky a začal chodit za školu, totálně ho to přestalo bavit, tak jsme to ukončili - s nadějí, že zase doma aspoň pro sebe začne... Ale trvalo několik let, než si na piáno znovu sáhl. Kdybych to byla věděla, nechala bych ho, ať si hraje sám... Teď už mi přijde, že to stagnuje, že ten pravý věk, kdy se zápalem hrál naspoň doma, je pryč...
Na druhou stranu, má teď jiné koníčky - focení, film - a chodí na kroužky, kde ho to baví. A to je důležité, že nějakou zálibu má.
Dcerka (7 let) chce teď chodit na bubny (už asi rok) a na piáno (čerstvě), tak to co nejdřív chci zařídit (i když nevím, kde na to vezmeme). Ale na piáno ji nechci dávat do hudebky, kde si ani nemůžeme vybrat vyučujícího. Navíc hudební nauka je v Neratovicích pro většinu dětí odpuzující, jak vím z vyprávění mnohých maminek. Je fajn, že dnes už má člověk mnohem víc možností na výběr než za našeho dětství... přesto i tak se to přes veškerou snahu nemusí podařit.

Nepoznám, jestli děti mají hudební sluch, nepoznám, jestli jsou talentované. Ale dceru jsem musela rok a půl do klavíru nutit a teprve po roce a půl začala hrát lépe, lepší skladby a začalo jí to bavit.
Dnes se vždy chvilku hroutí, když dostane novou skladbu, hodně pomáhá, když jí skladbu přehraju. Skladbu si rozebereme (podívej, první čtyři takty a poslední 4 takty jsou stejné a to už umíš, tak se doučíme jen prostřední řádek).
Zkoušela hrát na housle (to jí taky začalo nějak jít až po roce a půl), ale houslím nerozumím a nemohla jsem jí pomoci. Na klavír jsem hrála, takže jí můžu poradit, zatím cvičím s ní (mě to baví, to provázení) a přijde mi to lepší, když vím, jak na to.

Tedy proč nutit? Možná kdyby mi učitelka řekla, že nemá dítě talent, tak ji nutit nebudu, ale pokud jí to jde a jen se jí nechce (flákat se jí chce), tak nutit budu.

Přesně tak! Je to o výběru učitele, ne o docházení do ZUŠ. Taky co se financí týče, ZUŠ jsou dotované na dítě dost vysokou částkou, proto také mohou být v hodině po dvou či po jednom, a rozhodně se toho mnohem více naučí, než třeba v různých skupinových kroužcích, viz. Yamaha.
Chce to spíš hledat učitele, ptát se známých na zkušenosti atd. Já osobně taky učím na ZUŠ, a stejně tak nedávám v průběhu roku skoro žádné známky. Když se něco docvičí, a líbí se mi to, dám jedničku. Asi jen 2x se mi stalo, že dítě tak dlouho lenošilo, a nebylo schopné skladbu docvičit, že jsem přistoupila k trojce. A do příště to dítě umělo. :) Prostě jen účelově, u koho vím, že to může zabrat.

Mě odradil taťka. Sám je samouk, nejdřív hrál na akordeon, pak přešel k varhanům. Hrával na plesech, svatbách k poslechu v lázních a tak. Koupil nám flétny ale hrát jsme na ně nemohli, dokud nenašprtáme noty, pauzy, délky tónů. Vysvětloval to tak složitě a obšírně, že noty do dneška neumím, na flétnu jsem vždycky jen odehrála to co přede mnou sestra. Nakonec jsme to zahodili obě. Zvládnu na to spoustu písniček, které ale hraju bez not jen podle sluchu. Obě moje děti se teď vrhly na piano, co mají ve škole. Učitelka je milá vstřícná, dává jim hezké písničky a učí je to všechno pomalu a postupně a tak je to zatím baví. Tuhle se chtěly předvést dědečkovi. Hned po nich chtěl aby mu četly noty a děsně se divil, že to je nebaví, chtějí mu ukázat jak hrají.

Betino, to ti tedy zhnusili ti učitelé, ne?
Já jsem na základě zkušenosti s tehdejší LŠU (ale já u toho vydržela a vždycky jsem byla ráda; taky jsem ale měla výbornou učitelku, nicméně systém byl neúprosnej) poslala nejdřív starší dceru k soukromé učitelce na klavír - od začátku sluch, improvizace, písničky, naučila ji perfektně intonovat, což do té doby neuměla, a navíc v ní dcera získala výbornou starší (o hodně) kamarádku.
Druhou dceru jsem takhle poslala k soukromé učitelce houslí - a výsledek byl, že ji naučila milion zlozvyků a každou chvíli "nemohla". Potom jsme přišli do ZUŠky a já zůstala zírat, jak jsou ty školy jinde než za nás - nebo aspoň tahle.
Učitelku má skvělou, hrát ji baví, ona taky na rozdíl ode mě miluje veřejná vystoupení. Nauku mají povinnou, ale na tu má individuál, takže to vždycky proberem spolu doma a dojde si do zušky jen napsat test.
Tím chci jen říct, že jednak systém už není tak kostnatej, jak býval za nás, a jednak nakonec je to vždycky o konkrétním člověku.