Názory k článku Pod tlakem superrodiče

Ajlino,
myslím, že jsi zbytečně nabroušená a vůbec nechápeš, jak to myslím. Ono je nucení a nucení a o naprosté anarchii jsem snad nepsala. Končím diskusi, nikam by to nevedlo.
Situace té zmíněné holky je asi jiná, než o které se bavíme. A asi ji nedonutí nikdo, když ji nedonutilo ani to, že děti skončily v děcáku. Teď už je asi pozdě, aby to řešili rodiče.

Val, ani mně ta scéna z filmu Baby boom nepřišla nadsazená Podle mě vylučuje přirozený životní vývoj dítěte/potažmo člověka. Copak se dá život od narození stoprocentně nalajnovat? Fakt nedá. Vím třeba o rodině, oba VŠ, vyloženě slušná a spořádaná rodina, 2 děti, starší syn se stal zhruba ve 12-13 letech obětí drogových dealerů, rodiče si s ním za zhruba 20 let doslova prožili peklo na zemi, dnes je mu přes 30 let a stále se léčí z drogové závislosti. Mladší syn vystudoval tuším práva a žije "normální život".

Tarko,
ona ta scéna z filmu může vypadat nadsazená, ale do školy, do které chodila dcera, vozili někteří rodiče děti poměrně zdaleka jen proto, že statisticky vedla v přijetí na osmileté gymply. Na kvalitě výuky až tak nezáleželo (prý si dítě na přijímačky stejně připraví soukromě), záleželo na té statistice. Dost jsem se divila, když jsem se dozvěděla, že se prý k tomu, z jaké školy je dítě, opravdu přihlíží. Už jsem z toho důvodu, že jsem nechtěla, aby dcera pokračovala ve školní docházce s dětmi těchto často hystericky se projevujících lidí, jsem byla ráda, že na osmiletý gympl nechce. Bývala by se asi v pohodě dostala, i když nevím, možná bychom podcenili tu přípravu a přeskočili by ji jiní. Dneska chodí na stejný gympl, ale na čtyřleté studium a je zajímavé, že je jejich třída co do chování i prospěchu klidnější, než ti věkově srovnatelní "osmiletí". Ti totiž tím přijetím i s rodiči trochu usnuli na vavřínech a myslí si, že maturitu i přijetí na VŠ už mají jisté a bývalým jedničkářům najednou stačí prospěch těsně nad hranicí propadnutí a rodiče s tím nic neudělají.

Ajlino,
já jsem bývala taky nadprůměrně nadaná, do první třídy jsem šla se zvládnutým učivem druhé třídy, přesto jsem se ve škole nenudila. Ale to asi záleží na dítěti i učiteli. Já jsem při těch nárocích na samé jedničky byla jenom ráda, že se známkuje to, co už bezpečně umím. Poté, co na mě bylo se známkami tlačeno, naprosto zbytečně, každé ráno jsem měla bolesti břicha a průjem a dneska ze mě stejně nic není, protože jsem se psychicky začala sypat už po třicítce a dneska si netroufám na žádnou náročnější práci, tohle dítěti dělat nechci. Ať je klidně "blbé", ale spokojené a sebevědomé. A ono jaksi úplně blbé není, i když by ty výsledky mohly být lepší, kdybych na školu kladla důraz, ale prostě nekladu, vadilo by mi až záškoláctví a podvádění, to je porušení těch pro mě základních pravidel.
Já mám "totálně blbé spolužáky", kteří dneska vedou mnohem spokojenější život, než já a jejich rodiče kdysi moc neřešili ani to, že skoro propadají, jeden z nich se k nám dokonce propadl a já premiantka se dneska před ním stydím, dokázal v životě víc než já....

Výchovou se nechlubím, já moc nevychovávám, jen nechávám věci plynout a případně usměrňuji.

Mě nadzvedlo to, že "dětství se nemá užívat, je to jen příprava na dospělost" nebo jak to bylo napsáno.
Užívat se má každé období života. Jistě, myslet na budoucnost se musí, ale ono nevíš, jestli se dítě vůbec té dospělosti dožije, případně jaké budou v té době podmínky. Představa, že teď bude dítě stresované, aby se jednou mělo dobře, se mi příčí hodně. Ono se taky může z toho stresu sesypat a neuspět vůbec nebo se připravovat na něco, co nenastane, protože se prostě podmínky úplně změní. Jako já jsem byla připravovaná na poslušnou existenci v totáči a naprosto ne na to, že by byla potřeba myslet a jednat samostatně a sama za sebe

Musím souhlasit, že já například na syna tlačit musím. Na staršího, který má IQ 140 a ve škole pomalu propadá. Nechce se mu učit, psát úkoly ani chystat aktovka, čistit zuby, jíst, koupat se, umývat vlasy, stříhat nehty. Pozitivní motivace mi nikdy nepomohla. Takže tady asi podle všech mám dítě nechat, netlačit na něj a v klidu ho nechat propadnout a nechat žít jak čuně. Nesedí doma na počítači, ale běhá s kamarády na hřišti....jenže bohužel v konečném důsledku je to úplně jedno.
Kdybych měla jen toho mladšího, tak bych taky mohla rozdávat rady typu....vše v klidu, netlačit, nestresovat, ale je to jen jeho povahou. Je šikovný, škola mu jde sama a nikdy v životě jsem na něj nemusela ani zvýšit hlas. Takže velice dobře vím, jak je lehké si připisovat výchovné zásluhy za klidné a bezproblémové dítě.