Diskuze : Zdraví : Ostatní nemoci a potíže

Jedna kamaradka byla babičkou v 36.
A bylo to dobře, v 58 umřela, tak si vnoučat aspoň užila.

No a jedna moje babička se svojí mamince narodila ve 44 a druhá dokonce ve 49. Druhý extrém.

Dítě jsem měla ve 27, což se může zdát jako ideální věk, ale ono není ideální nic. Já jsem se na to ještě necítila a podlehla jsem tlaku rodiny, která si zas myslela, že už je pozdě a že už budu stará matka a na co čekám, když kariéru stejně nedělám, ve vystudovaném oboru jsem se neuplatnila, podnikat jsem taky nezačala, pracovala jsem, kde se dalo, v různých oborech. Dneska bych skoro řekla, že by bylo lepší tak 5 let ještě počkat a taky si něco užít, dokud nebyly žádné starosti a trochu se něco pracovně naučit, na co by šlo navázat. Teď mi zas hrozí, že už budu brzy babičkou a taky se na to necítím. Ne, že bych na to neměla věk, ale vůbec po tom ještě netoužím.

Federiko, vidíš a já jsem si od začátku zase malovala, jak postavím kočár na zahradu a budu mít čas i na jiné věci. No, dopadlo to tak, že syn spal jediné v jedoucím kočáru, někam ho odstavit a nechat stát, to nehrozilo a i tak spal jako kojenec 3x denně půl hodiny, zbytek času byl vzhůru a vyžadoval soustavnou pozornost, jinak řev, ať jsme zkoušeli cokoli...

My jsme měli peněz dost, ale zas manžel nebyl skoro doma nebo byl, ale pracoval z domu, dost mi to rozhazovalo systém.
Mamka hlídala, ale s její ADHD to bylo spíš na škodu, syn se vracel jako neřízená střela.
S druhým dítětem už měl MM pravidelnou práci na 3 směny, první dítě ve škole, mimino spavý, super. Mamku jsem už hlídat nenechala.