Petr (1 dcera) | •
|
(4.8.1999 12:03:29) S manželkou jsme zprvu byli domluveni vše řešit dohodou. Nyní ale obrátila a staví vše konfrotačně, při našich rozhovorech nechává 3-letou dceru. Jinak mi s ní zabraňuje se vídat, jedině pod jejím dozorem, kdy může vstupovat do našich her a rozhovorů. Třeba když se Alenka učí jména členů rodiny a zeptá se: "Jak se jmenuje táta?", manželka jí řekne: "To radši zapomeň." Nedělám si iluze, že v mé nepřítomnosti dceru neovlivňuje ještě horším způsobem. Přece neexistuje řešení, jak dítě uchránit traumatu, když samotná matka je odhodlaná mu je způsobit, aby se pomstila partnerovi.
|
Tereza, 2 děti | •
|
(7.8.1999 23:30:49) Musím pouze konstatovat, že je mi vás všech upřímně líto. Vaší hloupé manželky, malé dcerky, která nakonec nebude mít ráda ani mámu ani tátu a vás, nerozhodného mužského. Pokud je vaše bývalá paní opravdu tak hloupá, že tímto způsobem jedná s tak malým dítětem není jiná cesta k nápravě, než soudně. Pak budete se svou malou dcerkou o návštěvách sám, bez hloupých řečí své ženy. Až věk dítěte a bohužel i inteligence ukáže, co všechno se dá způsobit takovým chováním, jaké popisujete u své ženy. Dám Vám jen jednu radu, vyzkoušenou, ať vaše paní udělá nebo řekne cokoli, nikdy o ní nemluvte ošklivě. Sama jsem šťastně rozvedená již 5let a o otci svých dětí, který mě surově tloukl jsem nikdy ošklivě nemluvila. Když se mnou někdy lomcoval vztek nad tím, co dětem nakukal, byla jsem raději zticha. Děti samy časem pochopily situaci a dnes je z nás bezva rodina a tátu berou tak, jak si sám zasloužil.
|
Alena, 2 deti | •
|
(17.8.1999 13:23:02) Nemůžu nic než vřele souhlasit s touto odpovědí. Také mám zkušenost, že i ty nejhorší vztahy se časem upraví, pokud oba partneři alespoň trochu chtějí. Nečekejte však, že to bude dříve než za dva-tři roky. Vím, že se vám teď zdá, že vaše paní ani trochu nechce, ale pořád je tu šance, že může svůj postoj změnit, když vy o ní zle mluvit nebudete. I když se ona sama nezmění, uděláte to nejmenší pro svou dcerku, když jí nebudete zasévat nedůvěru do dušičky i vy. Každopádně se nikdy nevzdávejte možnosti jakéhokoli kontaktu s ní. Já jsem sice takovouhle situaci nezažila, ale mám také za sebou rozvod, kdy jsem se po dva roky vyloženě bála svěřit syna do péče otce a měla jsem k němu velký odpor. Pokaždé, když chtěl, jsem mu to ale umožnila, a dnes je všechno v nejlepším pořádku a on sám je mnohem lepší táta než dřív.
|
|
|
Iveta, 1 syn | •
|
(31.8.1999 11:11:39) I ja jsem absolvovala rozvodove martirium, ale diky vstricnosti nas obou (mne i manzela) problehlo vse hladce. Vase byvala zena se mozna citi ukrivdena a utoci branemi nejpodlesimi. Nerozvadeli jste se kvuli jine zene? Nemuze mit pocit, ze jste ji nejak ublizil? Jedinym moznym resenim je urovnani vaseho vztahu a teprve pote muzete resit vztahy s ditetem.Asi bych to jako zena rikat nemela, ale neni podlejsiho tvora nez jakym dokaze byt ublizena a ukrivdena zena. Dejte ji najevo, ze i po rozvodu je ona tou pravou a jedinou matkou vaseho milovaneho ditete a presto, ze spolu nedokazete zit, ji mate rad a jste vdecny za ty roky spolecneho zivota. Z vlastni zkusenosti vim, ze to funguje!!! Hodne stesti!
|
Iva | •
|
(11.3.2004 13:16:02) Myslím si to samé. Podle mě je to problém většiny rozvodů, hlavně tam, kde matka se rozvádět původně nechtěla a špatně to zvládá, cítí se zrazená, opuštěná (ostatně do manželství vstupovali spolu a dítě se narodilo do úplné rodiny, a pravděpodobně si žena nepředstavovala, že najednou zůstane s dítětem sama. Je to změna pravidel v půli hry a přiznejme si, že obvykle na tom ta žena je po rozvodu dost špatně,po všech stránkách, zatímco muž má po rozvodu jednodušší postavení, a mnoho žen to tak chápe. On odejde a začne nový život (s ovou ženou), s privilegiem si přijít, když mu to tak bude vyhovovat, pohrát se svým dítetem, jí zbyde samota, celá tíha domácnosti, plno práce kolem dítěte, kterou nikdo neocení, účty za kde co s podstatně menším příjmem, žádný volný čas, atd. atd.) Takže i když se k tomu původně postavila rozumně, a souhlasila s rozvodem (nesouhlasit se vlastně nedá, jak chcete žít s někým, kdo nechce žít s vámi?), jediné co jí zůstalo je dítě (peníze si obvyle zas naopak nechávají muži) a ženy mají často pocit (podle mě oprávný), že přichází zkrátka. A pak je jen krůček k nenávisti a k ovlivňování dítěte. Moc bych se přimlouvala za to, aby muži, pokud už rodina nefunguje a rozvod je skutečně nutný, uznali své ženy jako matky dětí a roky spolu strávené jen tak neškrtli, aby uznali třeba to, že žena svou péčí o dítě dělá víc než oni tím, že dítě jednou za čas navštíví a pohrají si s ním, a aby se to projevilo třeba i ve výši alimentů a případné další pomoci. Současná tendence považovat u alimentů za dostačující částku zabezpečující jen naprosté minimum (a vše nad to se považuje za luxus, takže žena, která to chce dítěti dopřát to dává na svůj úkor ) by se měla změnit a jsem si jistá, že by i ubylo případů, kdy se rodiče dohadují a nedávají si děti.
K příspěvku že rozvod je pro dítě přínosem bych jen dodala, že už volba partnerky, se kterou měl váš manžel dítě, pokud nešlo o duševní nemoc, je zvláštní, a volba vždy může ovlivnit jestli se lidé rozvedou nebo ne a za jakých podmínek. Tento případ je trochu netypický, ale souhlasím, že tady se rozvodem a následným sňatkem skutečně dostala dítěti možnost zažít konečně normální rodinu.
|
|
|
|