| Jana | •
 |
(10.2.2006 13:14:51)
Moc děkuji za tento článek a s velikým zájmem jsem si přečetla také všechny příspěvky. Pomáhá už jen to vědomí, že člověk není sám, kdo mám tento problém.
Při autonehodě mi před dvěma lety zemřel partner,velmi mne to poznamenalo a bylo opravdu moc těžké se s tím vyrovnat. Poté jsem proto byla sama a měla jen "pár kamarádů". Se svým současným přítelem jsem necelý rok - ze začátku to bylo jako zázrak - trpěla jsem pocitem, že už se nikdy nezamiluji a najednou to tady bylo! On byl prostě pan úúúúúúžasný... Asi jsem udělal hned ze začátku tu chybu, že jsem si do něj nevědomky promítala svého zemřelé přítele... Možná jsem ho nechtěla vidět takového, jaký opravdu je... Najednou jsem byla zase opravdu šťastná. Všechno okolo pro mě přestalo existovat, chtěla jsem být jen s ním a jen pro něj.
Najednou se doslova ze dne na den něco změnilo, najednou jsem doma našla úplně jiného člověka. Někoho, kdo nekomunikoval, naprosto nereagoval, ležel na gauči a četl a jedl a četl... Začal běžně spávat v jiné místnosti než já. Neměl zájem o sex. Nepomíhaly ani prosby ani hrozby. Nechápala jsem, co se děje. Začal koloběh proplakaných večerů a nocí. Sebeobviňování, doprošování se, aby mi alespoň řekl, co se děje - resp. co jsem mu provedla tak strašného. Nakonec jsme se jen hádali a hádali až se přítel nechal slyšet, že by mu bylo lépe samotnému. Cítila jsem se strašně, plakal jsem a plakala. Když pak ten den večer přišel domů, měla jsem v sobě už značné množství alkoholu a jen plakal a plakala. A on stále nemluvil - jen tak útrpně pozoroval celé to divalo a nakonec řekl, že se nic neděje a začal mě ujišťovat, že spolu budeme dál a vše bude jako dřív, že už se to nikdy nestane atd. Sice se nějakou chvíli "snažil" a vše bylo až přehnaně krásné - dnes už to také vidím, že to nebylo upřímné, bylo to jen divadlo. Problémy začaly samozřejmě po nějakém tom měsíci znovu a situace se stupňuje. Já žiji s pocitem, že jsem si ho vlastně vybrečela a přítel s ledovým klidem ignoruje veškeré moje pokusy o "sblížení". Vždy je třeba 2 dny milý a pak nastane opět z ničeho nic tichá domácnost. Je na mě vyloženě zlý. Já doma dělám úplně všechno a vždy se nakonec dozvím, že jsem ten největší sobec, že jsem tvrdohlavá. Dokonce mi nedávno řekl, že jsem psychopat a - s odpuštěním - nymfomanka. Přitom na mě žárlí. Když nejdu z práce rovnou domů, posílá mi zprávy typu "v pět hodin zamykám" apod. A pak když další den spěchám domů, abych byla s ním, tak tam zase leží na gauči ten "cizí" člověk, který pro mě nemá pohlazení, ani hezké slůvko a dokonce mě i posílá pryč z místnosti s tím, že chce mít klid, ať jdu pryč. Když se mě něčím takovým dotkne a já se rozpláču, slyším jen "co zase brečíš?!" a nebo to zkrátka celý večer ignoruje. Pokud se s ním v takové situaci pokusím promluvit a vysvětlit mu, proč se mě to dotklo a jak ho miluji a jak bych chtěla, aby to bylo zase jako dřív, vydrží mě klidně opravdu bez jediného slova nebo jen toho, aby se na mne podíval, ignorovat třeba 2 - 3 hodiny a pak se na mě osočí s vysvětlením typu, že on přece pracuje, je unavený, chce mít klid, dívá se na film - v tom lepším případě. V tom horším pak přichází na řadu již zmiňovaná nymfomanka, psychopat apod. Přitom se mi směje do očí. Čím jsem zoufalejší, tím lépe se baví. Myslím, že to k nastínění celé té situace bohatě stačí.
V tom článku jsem se naprosto poznala. I v té pasáži o rodičích. Mé vztahy s rodiči nikdy nefungovaly. Měla jsem velmi problematické dětství, celou dobu jsem od rodičů neslyšela nic jiného, než jak jsem špatná, jak ze mne nic nebude. A i poté, co jsem se (ještě v necelých 18ti letech) od rodičů odstěhovala, stejně celý život poslouchám, ať už jsem byla s kterýmkoliv ze svých expartnerů, jak já jsem ta špatná, jak každého svého partnera utlačuji, jak se mnou nikdo nevydrží, a že ať se nedivím... Zkrátka moje matka to ve mě vypěstovala a permanentně to ještě přiživuje. A já teď opravdu přistupuji k současnému příteli tak, že já jsem přece ta špatná a jsem si toho vědoma a chci s tím přece něco dělat, vždyť já se chci změnit atd.
Je to bludný kruh. Ale jak se z něj dostat? Vím, že každý mi řekne, ať se zdravě naštvu a od partnera odjedu, ale já ten vztah ještě nechci úplně pohřbít. Pořád věřím, že kdybychom o tom spolu dokázali normálně a bez emocí mluvit, mohli bychom to zvládnout. Navíc se nemám kam odstěhovat - bydlím u něj. O svůj byt jsem díky rodičům přišla (nejdřív mi byt prodali - bez kupní smlouvy, aniž by se převedl na jiného majitele) a poté, když si můj otec našel mladší milenku, mi jej zase sebrali s tím, že je to přece jejich byt, a že já s tím nemohu nic dělat. Bydlí v něm nyní můj otec. Mimochodem ani peníze mi ještě všechny nevrátili, a to už jsou to téměř dva roky... Musela bych tedy jít zpět k mé matce, vůči níž mám averzi a radši si ani nechci představovat, co všechno bych se o sobě opět dozvěděla, jaká že to jsem, nota bene po rozchodu s přítelem...
Mohla bych takto pokračovat dál a dál, ale už jsem zde, myslím, zabrala opravdu velký prostor, tak... Snad už jen to, že předem děkuji za Vaše případné reakce.
PS: Od přítele mj. také často slýchám, že já se mám nejlíp, a že se moc dobře umím politovat - podotýkám, že jen za poslední tři roky jsem si prožila tyto životní situace: výpověď ze zaměstnání, 3 spontánní potraty (s expřítelem), smrt přítele, ztráta bytu, několikrát změna zaměstnání za účelem řešení bytové situace, razantní zhoršení zdravotního stavu, špatná finanční situace, úmrtí babičky, vážnější dopravní nehoda... atd. atd. atd.
|
| Lenka | •
|
(15.2.2006 18:01:07)
Milá Jano, psychopat opravdu nejsi, tvůj přítel by se měl zamyslet nad svým občasným chováním. Mám kamarádku z dětství, která má možná podobný osud, co se rodinného zázemí týče. Rodiče ji stále deptali a kritizovali, otec je silný alkoholik, matka velmi kritická a nelaskavá. Kromě toho si ještě z dětství vybavuju, že občas při hrách mlátila své panenky (když hrála roli jejich maminky), takže byla pravděpodobně navíc i týraná. Vyrostla v křehkou, submisivní dívku, která v sobě na první pohled neměla ani špetku tolik potřebné ZDRAVÉ AGRESE. Neuměla si vymezit svůj prostor a vždy všem ustupovala. Kvůli tomu byla velmi frustrovaná a náladová, ale veškerý svůj hněv a vztek obracela do sebe sama. Vždycky si myslela, že za všechno může a nese vinu, i když realita byla jiná. Ve svém trestání se dopracovala až k anorexii. Ať to teď zní jakkoliv hrozně, ta pitomá anorexie byla její štěstí v neštěstí. Díky tomu se dostala na psychoterapii a mimo anorexie, ji pomohli i s tím ostatním. I když to ještě není úplně ono, pozoruju na ní hodně změny k lepšímu. Už na sobě nenechá dříví štípat, je stále citlivá a hodná, ale umí se i ohradit a bojovat sama za sebe, víc si sebe váží. Začala pracovat jako ošetřovatelka, pacienti ji zbožňujou a práce ji fakt baví :-). A já k ní cejtím větší respekt, předtím jsem ji měla jen jen ráda, ale nevážila jsem si jí. Vnímala jsem ji jako dítě. Jani, jestli se sebou chceš něco udělat, neváhej, najdi si psychoterapeuta. Jestli na první schůzce s ním zjistíš, že je chladný a odtažitý, prostě nemá jiskru, hledej jiného psychoterapeuta. Takového, u kterého se budeš cítit dobře, ke komu budeš cítit důvěru, kdo Ti přijde opravdu citlivý. Kamarádka toho svého našla napočtvrté. :-)
Máš krásné vlastnosti, empatii a citlivost a jestli se Ti to podaří navíc doplnit o trochu větší samostatnost a naučíš se rozumně prosadit i svá přání a stanovovat hranice, co chceš a co Ti vadí, mohlo by se Ti žít lépe. Nemusí jít o žádnou velkou změnu, menší změny nejsou tak stresující a svoje ovoce nesou taky. A většinou bývají trvalé , narozdíl od ambiciozních pokusů o velké změny, které vydrží jen krátce a přináší s sebou spíše jen nepohodu. Hodně štěstí
|
| Jana | •
|
(16.2.2006 10:09:16)
Milá Lenko,
moc děkuji za tvou odpověď - máš úplnou pravud a je až nesktečné, že tohle slyším od člověka, který mne vůbec nezná, ale je to všechno přesně tak, jak popisuješ. Myslím tím tu tvou kamarádku. To je přesně můj případ. I co se týče té "agrese" v dětství...
Nicméně moje situace se již vyhrotila - přítel se se mnou den před Valentýnem, tedy před pár dny, rozešel. Prý už to takhle dál nechce a už nemůže žít v těch "permanentních stresových situacích". Samozřejmě je podle něj veškerá vina na mě. To asi netřeba zmiňovat. Nebudu se tu o tom příliš rozepisovat, protože ten rozchod opravdu těžce nesu a nechci si zbytečně rýpat do těch ran. Takže v současné době bydlím s mou matkou... a čekám, co přijde...
Samozřejmě jsem si vědoma toho, co píšeš, že by bylo vhodné vyhledat odbornou pomoc, ale udělat ten první krok je vždy velmi těžké. Alespoň pro mě. Já už si dlouho říkám, že bych to měla zkusit, ale pak mě zase napadne taková myšlenka, jako že by mi potom taky ten psychoterapeut mohl říct, že vlastně vůbec žádné problémy nemám (oproti jiným lidem), a že bych třeba mohla působit přehnaně sebelítostivě... Zkrátka takové ty úvahy, které se přesně odvíjejí od toho, v čem jsem žila a vyrůstala - tzn. permanentní pochybnosti o sobě. Celý život mě provází permanentní strach z toho, že se jakkoli ztrapním nebo budu zkrátka působit směšně, ať už se to týká čehokoli. Samozřejmě také vím, že je to vše způsobeno tím, že se mi v dětství rodiče stále posmívali a např. jakýkoliv projev emocí z mé strany jim byl k smíchu. Dodnes slýchám od otce poznámky typu: "ta se dojímá jenom sama ze sebe".
Navíc taková teraputická pomoc také většinou něco stojí a já nemám zrovna peníze nazbyt...
Zkrátka je to velmi těžké a je to přesně tak, jak říkáš, že takového člověka jako jsem já, nebo právě ta tvá kamarádka, přinutí k vyhledání pomoci až nějaká opravdu mezní situace... Ale musím si věřit, musím chtít a určitě to půjde. Musím si každý den stále opakovat, že žiji přece pro sebe a vše to bych měla pro sebe udělat. Já za to přece stojím! :)
Ještě jednou děkuji za tvou odpověď, i to velmi pomáhá, ale to ty jistě víš, jinak bys mi nepsala. Přeji hezký den.
|
| Sylva | •
|
(5.3.2006 17:26:59)
Čau,
možná se tak trochu vidím v tvém problému a myslím si, že to (možná) dopadlo dobře.
Já jsem si do manželství přinesla tříleté dítě a ze strachu ze ztráty druhého partnera jsem dělala takové kusy jak ve zmíněném článku. Po jedenácti letech je mi vyčítáno vše: jeho byt, moje matka, mé dítě které milostivě živí, mé zam. za minimální mzdu a můj nevděk Nevím kudy kam, jsem jeho manželka a mám s ním druhé dítě. Když ho chytne nálada tak mě vyhodí se starším synem z bytu. Nemám kam jít a s matkou se opravdu nedá bydlet, zkoušela jsem to, tak se vrátím. Jsi mladá a hlavně sama bez závazků a kdykoliv jakkoliv můžeš začít znovu. Rány se léčí dlouho a některé jsou až nadosmrti, ale věř mi některé chování partnera, které se projevuje když spolu chodíte nevymizí spíš se zhoršuje.
Ahoj
|
|
| Iva | •
|
(9.5.2006 20:55:35)
Ujistuji te, ze psychoterapeuticka pomoc obvykle nic nestoji. Chodim jiz k druhemu psychiatrovi a je to normalne hrazene pojistovnou. I hodne antidepresiv je hrazenych pojistovnou, jen na nektere se doplaci.
Stejne tak te chci ujistit, ze (jak sama tusis) tvoje obavy nad tim, ze se ti psychoterapeut "vysmeje", jsou jen plane obavy. Na devadesat pet procent se to nestane, a za to riziko to stoji :-) A pokud by ti nevyhovoval, tak ho proste zmenis (pokud jsi z maleho mesta, urcite se da i nekam dojizdet). Nesmis se nechat odradit, je to prece jeho prace, poslouchat, co lidi trapi.
Beru pul roku (v poradi uz treti) antidepresiva a dochazim k psychiatrovi, kdyz to srovnam se situaci pred rokem, citim se jako novy clovek, pred rokem jsem byla naprosto nestastna, dlouhodobe v depresi a pritel to se mnou uz nevydrzel. Tak polovina mych depresi vznikala z problematickeho souziti s rodici a prestoze situace doma se oproti drivejsku objektivne nijak nezmenila, citim se ted doma normalne! protoze utoky rodicu dokazu lepe zvladat a nebrat si je tak k srdci.
Uverejneny clanek na me asi taky docela sedi.
Jen chci rict, ze kdyz ma clovek pocit, ze uz nevi jak dal a ze je opravdu nestastny a nevi co sam se sebou, pak je ten pravy cas vyhledat odbornou pomoc. Zapal plic si taky doma nikdo neleci sam ;-).
Hodne stesti.
|
| jana | •
|
(15.5.2006 15:29:42)
Ahoj všem, co mi zde odpověděly od doby mého prvního příspěvku a všem moc děkuji.
Naposledy jsem sem psala, že se se mnou přítel rozešel. V současné době jsme zase spolu... Vydrželo mu to týden a pak mě začal prosit, ať se k němu vrátím... Jak asi tušíte - vrátila jsem se.
3 týdny bylo vše skvělé (jak také jinak), pak opět začal ochládat v sexuální oblasti a jde to vlastně tou "klasickou cestou" jako dřív, jen o hodně zrychlenou. Pravdou je, že se tentokrát opravdu alespoň trošičku snažil. Občas. Nicméně po tomto víkendu je vše zcela ve starých kolejích a mám pocit, že již velmi záhy přijde jeho obligátní: "samotnému by mi bylo lépe"...
Vím, že jsem udělala chybu, asi jsem se neměla vracet, ale nalhávala jsem sama sobě, že tentokrát budu silnější, že nedám na jeho prvotní řečičky a sliby. říkala jsem si, že budu ještě nějaký ten čas bydlet u matky a s ním se budu zkrátka jen "vídat", abychom do toho nespadli hned znovu. No, realita byla pochopitelně někde jinde. Po jeho druhém: "tak přece zůstaneš u mě přes noc" jsem kapitulovala a s myšlenkou, že on přece není tak hloupý a asi si to v hlavě srovnal... bla, bla, bla jsem prakticky ze dne na den zůstala opět u něj natrvalo. Mea culpa. On ví, že mě má jistou, a že mu stačí se se mnou pěkně pomilovat, zašeptat nějaké to hezké slovíčko a můj mozek vypne.
Asi jsem ztracený případ. V poslední době jsem x krát brouzdala po nějakých internetových stránkách, kde bych našla pomoc, třeba i začít jen anonymně po mailu, ale vždy to nakonec vzdám. Já nevím proč. Uvědomuji si naprosto jasně, že bez odborné pomoci to nezvládnu. Už jsem v takovém stavu, že poslední dny, pakliže jsem doma s přítelem, jen brečím a brečím. Z hlediska mých pocitů, toho, co z jeho strany jsem schopná unést, je to ještě horší než dřív. Mám tím na mysli, že jsem mnohem méně odolná. Možná je to tím, že můj přítel si nyní ještě nachází nové argumenty, jako třeba že jsem naprosto nesamostatná, nezodpovědná, neumím hospodařit s penězi, také jsem nafoukaná (podotýkám, že ve skutečnosti jsem opravdu typ člověka, který ještě nedávno měl problém např. cestovat hromadnou dopravou, kvůli svému nízkému sebevědomí, kvůli tomu, že se na mě každý určitě bude dívat...) a také mě nemůže vzít ani mezi své známé (po roce známosti mi nepředstavil ani jediného svého kamaráda...), protože bych se na ně určitě povyšovala a pohrdala jimi. Nechápu to, opravdu nechápu, odkud tyto jeho názory na mě pramení. Realita je naprosto někde jinde a kdyby se jen trošku zajímal také o někoho jiného než sám o sebe, musel by přece už dávno poznat, jaká jsem, ne? A také prý si hraji na něco, co nejsem. Ve skutečnosti jsem podle něj "socka", co si hraje na to, co bývala dřív. A vypadám prý až moc dobře a on má problém se mnou byť jen vyjít na ulici, protože vypadám, jak vypadám. Realita je taková, že vydělávám cca 12 tis. čistého měsíčně, mám na každé roční období - tedy jaro a léto + podzim a zima - jedny boty. Něco na sebe jsem si koupila naposledy, než jsem ho potkala a možná ani to ne. Je snad špatně, že se v rámci svých možností alespoň snažím vypadat dobře v tom, co už mám několik let??? Pravda, protože jsem za poslední 2 roky pár kilo přibrala, chodím poměrně často na solárko, protože co je opálené, vypadá opticky hubenější :), což on nemůže přenést přes srdce a považuje to za nehoráznou rozmařilost. Po několika letech jsem si v rámci "terapie" nedávno dovolila koupit (samozřejmě ze svých peněz - žijeme každý za své) 2 krásné noční košilky, načež mi zrovna včera bylo řečeno, že "copak normální ženská chodí doma v tomhle? Normální ženská nosí doma tepláky!" Asi nikomu nemusím říkat, že jsem si je koupila samozřejmě kvůli němu, myslela jsem, že to v něm třeba trošku rozmíchá nějakou sexuální touhu... Ovšem to jsem se spletla. Jediná jeho touha byla mi vynadat...
Zkrátka situace jako dřív, jen ty argumenty jsou inovované.
A já teď, oproti tomu, co bylo před tím naším rozchodem, mám ještě mnohem větší strach z toho rozchodu dalšího (resp. až mě zase vyhodí), ke kterému se tak nezvratně schyluje...
Asi jsem opravdu nenormální.
Mějte se všichni hezky, já utíkám domů uklízet, aby nebylo zle ;-)
|
| Skunkless | 
|
(5.3.2008 2:09:45)
Milá Jano,
neberte si to prosím ve zlém, ale mám pocit, že potřebujete (alespoň literárně) profackovat. Vy jste natolik bystrá, že už stojíte před poslední zkouškou (byť tou nejtěžší) kterou je realizace - projekce Vašich vědomostí a zkušeností do Vašeho jednání, ale rozhodla jste se zůstat. Koneckonců, Váš problém je dobře pochopitelný a také srozumitelný - mnohé znás mají obdobné zkušenosti. Vy jste se pokusila udělat hodně a také cítíte pravdu v příspěvcích druhých.
V té nehezké osamělosti Vašeho života, je hezké zažít alespoň na okamžik přijetí a pochopení. Vracíte se ale do té studené reality, kde si neumíte být sama tou nejbáječnější přítelkyní. Vy si jí ale zasloužíte. Věřte, že kladete-li si otázky, týkající se Vás, jako prosbu o pomoc Vaší blízké přítelkyně, Vaše rady, doporučení, postoje i verva se změní.
Píšete, že nechápete, jak Vás může vidět "takhle" - pro něj jste ale vlastně nicka, která si neváží sama sebe, nemá tedy důvod vážit si Vás ani on. Je-li k tomu ještě manipulátor a možný tyran, vcelku nevhodně hazardujete se životem.
Souhlasím s tím, co psala např. Lenka a i ostatní měly užitečné postřehy. Nespokojte se s tím, že Vás občas někdo polituje - opřete se sama o sebe a ty rady, které příjmáte zkrátka využijte.
Přeji Vám mnoho štěstí, sama jsem si teď díky tomu vyjasnila, že jsem v mnohem méně dramatické, ale v podstatě obdobné pozici. Nafackuji si a přečtu si, co jsem psala  Držím Palce!
Skunkless
|
|
| Zdravim_Vas | 
|
(3.8.2008 18:15:48)
Psycholog je opravdu na pojistovnu, pro pacienta zdarma. Vas rodinny lekar by Vam mohl byt schopny nejakeho / -ou doporucit. Ja jsem misto hledani konkretniho psychologa v krizove situaci pozadal sveho rodinneho, drive obvodniho, lekare prave tak. Neplatim ani regulacni poplatek 30 Kc. Pacienta bere vazne (kdyby se vysmival problemum svych pacientu, dlouho by asi psychologem na dobrem pracovisti nebyl; a clovek ho muze opravdu zmenit jako menime lekare). Obtiznym obdobim opravdu dokaze cloveka provest. Z vlastni zkusenosti vim jak profesionalni zpetna vazba cloveku pomuze. Drzim Vam palce.
|
|
|
|
|
|
|
V její náručí
Krojový plesUherské Hradiště 
Zimní běh na BlaníkBenešov 
Orchestr na dotek – ŽestěPraha 1 
Ledové sochy na PustevnáchNový Jičín 
Šediváčkův longRychnov n/K 
Krojový ples
Zimní běh na Blaník
Orchestr na dotek – Žestě
Ledové sochy na Pustevnách
Šediváčkův long
Bramborová roláda s masem/Simča, dcery *1988 a 1997
Košíčky Mon Cheri/Simča, dcery *1988 a 1997
Čokoládový krém/Simča, dcery *1988 a 1997
Churros/Simča, dcery *1988 a 1997
Banánové omeletky/Simča, dcery *1988 a 1997
Brusinkový punč/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)/
Citronový gel a krém (Lemon curd)/Simča, dcery *1988 a 1997
Tvarohový chesecake/Simča, dcery *1988 a 1997
Dýňoví šneci/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)