Ahojky všechny,které jste na tento příspěvek odpovídaly,

málem jsem už chtěla nechat vzpomínky na porod vyblednout, ale vaše články mě vybídly k tomu, abych také přidala něco ze svých zkušeností a úsudků.
Rodila jsem plánovaně v jedné nejmenované porodnici přes 30 km vzdálené od místa mého bydliště, protože tam měla porodnice dost děsnou pověst, kterou podpořily i zkušenosti mých kamarádek. S manželem jsme se proto důkladně připravili nejen na porod /předporodní příprava pro nastávající maminky a tatínky/, ale "natrénovali" jsme i trasu do porodnice, aby nás nic nezaskočilo.Jakmile mi doma odtekla plodová voda, odvezl manžel psa ke kamarádce na hlídání, já si mezitím sbalila věci, našlechtila se a vyjeli jsme /byl to ve třiceti můj první porod, takže jsem nemusela spěchat/. V nemocnici si sestřičky myslely, že si z nich utahuji, když jsem nalíčená a s úsměvem oznámila, že jdu rodit.Ten úsměv mi ale nevydržel dlouho. Zjistilo se, že budu muset dostat "urychlovací" injekci a kapačku, ale ještě předtím, jak je běžné, jsem "musela" /nemusela, ale protestujte hned od začátku..../ absolvovat holení a klystýr. Na pokyn sestry jsem na toaletu disciplinovaně nešla po stanovený časový limit, ale potom už bylo příliš pozdě. Prostě jsem to nestihla včas. Nepřála bych vám prožít to, co já potom. Bylo mi sděleno, že ti, co mají na starost úklid již odešli, vyfasovala jsem kbelík, hadr, gumové rukavice a bylo mi řečeno, ať si po sobě ten záchod uklidím. Bylo mi hrozně. Nejen proto, že díky bříšku /přibyla jsem 28 kg!/ jsem se za mísu neměla šanci dostat, ale cítila jsem se jako matka na počátku porodu hrozně ponížená a navíc jsem měla strach, abych si do těla na poslední chvíli nezanesla infekci. Nakonec jsem to zvládla tak napůl. Porod přišel dříve, než se původně čekalo, souhra injekce, kapačky, a mého poctivého pohupování na míči způsobily rychlost, můj věk a dlouholetou horskou turistikou asi příliš posílené svalstvo se podepsaly na "důraznosti" porodu, takže jsem ve finiši chtě nechtě křičela jak Viktorka, až jsem si s ohledem na personál i manžela sama s omluvami dávala před ústa složený ručník, aby to nebylo moc slyšet.
Druhý den ráno po porodu za mnou přišla na pokoj uklízečka a přišla mi vynadat, že jsem neuklidila tu toaletu dobře a kdo to má uklízet.Mohu vám,milé dámy, sdělit, že pár hodin po tak vyčerpávajícím výkonu /museli mi dávat kyslík, protože jsem ztratila hodně krve/ jsem našla naštěstí dost sil na to, abych paní uklízečce jasně sdělila, co si o jejím přístupu k její práci a k pacientům myslím. /Opravdu nevím, co by dělala v domově důchodců, kde je toto na denním pořádku několikrát za směnu./Omluvit se za úmyslné nebo nedbalé jednání bych považovala za normální, ale já se měla omluvit za to, co bez ohledu na mou vůli a navíc díky dodržení pokynu zdravot. personálu moje tělo nezvládlo?
Jsem dnes pyšná na to, že jsem se dokázala ozvat a nedopustila jsem, aby mě někdo v době, kdy jsem byla dost oslabená, ponižoval, dost mě ale mrzí, že jsem si později nedokázala důsledně stěžovat na vedení nemocnice.
Stejně tak ale na druhou stranu musím přiznat, že jsem na konci porodu poznala, že bolest a strach mohou běžné vnímání, chování a jednání člověka změnit natolik, že někdy jsou nervozita nebo razantnější vystupování personálu do jisté míry oprávněné /nehledě na to, že zjitřená rodička vnímá mnohdy tyto projevy velice citlivě a osobně/. Říkám - do jisté míry, protože předpokládám, že kurs psychologie rodící ženy porodníci a jejich asistenti absolvovali a pokud je to únosné, měli by se snažit ženě spíše naslouchat,chápat ji, uklidňovat ji, povzbuzovat a chválit. Vždyť ona na rozdíl od nich nerodí své 858., ale první nebo druhé dítě!

Chtěla jsem jen říci, že konkrétní "neperfektní" porod je často výsledkem působení obou proměnných - ženy i personálu. Ženy, která může propadnout fyzickým pocitům, panice, i personálu, který mohl ztratit citlivost vůči jedinečnému člověku a jedinečné chvíli v jeho životě . Je proto prima, když je u porodu tatínek, který na jedné straně svou ženu miluje a je schopen se jí v případě potřeby zastat, ale na druhou stranu tím, že fyzicky nerodí může usnadnit věcnou komunikaci mezi oběma stranami.
A tak vzpomínám na porod se vztekem na jednu sestru a uklízečku i s vděčností za trpělivost těch ostatních.