Po dlouhé chvíli jsem se rozhodla, že sem také napíši. Kdybych měla psát první měsíc po porodu, tak by to asi moc hezké čtení nebylo. Ale s odtsupem času si říkám, že to zas tak strašné nebylo, až na některé "maličkosti".
Nejprve bych chtěla HODNĚ vychválit oddělení rizikového těhotenství v Motole, kde jsem musela od 32. do 34. týdně těhotenství ležet na kapačkách pro hrozící předčasný porod. Díky všem lékařům a sestřičkám za skvělý přístup ke všem maminkám. I jídlo mi chutnalo :-).
Tak a teď k porodu. Dorazili jsme s manželem do porodnice v půl páté ráno po celé noci kontrakcí. Všem doporučuji přečkat doma co nejdelší dobu. Pila jsem čaje, hopsala na míči, dávala si vanu. Prostě jsem velkou část porodu přečkala v pohodě doma. V nemocnici nás přivítali hezky, seznámili jsme se vzájemně, byla mi přidělena mladičká trošku vyjukaná adeptka na porodní asistentku (teprve se zaučovala). Společně se mnou dorazila i další maminka, druhorodička.
Měla jsem radost, že už je to tady a strašně se těšila, až bude Adámek venku. Dohodli jsme se na klystýru a na oholení(nenutili mě). Všechno probíhalo v pohodě. Začali mě monitorovat. Je pravda, že v Motole lze monitorovat pouze na zádech v leže (nebo na boku, nikoliv v sedě, ve stoje apod.), což je chvílemi při kontrakcích poměrně nepříjemné. Zrovna měli čerstvě vybudovanou místnost s masažní vanou, sprchou, lůžkem a toaletou. Využívala jsem hlavně horkou sprchu, přinesli nám vonný olejíček, kterým mi manžel masíroval záda, měla jsem toaletu jen pro sebe. Otevírání probíhalo poměrně rychle, ale i přesto mi dali kapačku asi s oxytocinem. A teď nastal ten horor. Asistentce se mi nedařilo napíchnout žílu na hřbetu ruky, bolelo to víc, než samotné kontrakce, až jsem musela zařvat. Ani napodruhé nic. Musela být přivolána lékařka (manžel je zdravotní sestra, takže mu docházely nervy :-)). Poslední dvě hodiny jsem nevstávala z lůžka a byla na monitoru. Manžel byl se mnou (vyfasoval krásné zelené prádlo a gumové boty), sestřička se mnou statečně prodýchávaa kontrakce a tvrdila, že to bude rychlý podorod. Nepila jsem ani nejedla, dvakrát mě cévkovali (před a po porodu). Přiznávám, že mě bolest dost zmáhala, tak jsem si řekla o epidurál. Anesteziolog byl zaneprázdněn a tak přišel za další hodinu. A teď další horor. Byl taktéž mladoučký a přes časté kontrakce se mu nedařilo mi záda napíchnout. Manžel se na to koukal a prý se mu strašně klepaly ruce. Už mu chtěl říct, ať toho nechá a já taky, když se mu to podařilo. Ale začala se mu do hadičky vracet krev a tak to musel vytáhnout. A pak to zkusil znova. Leží se při tom na boku a já ucítila dvě trhnutí. To už se Adámek tlačil rychle a svět, tudíž jsem se natrhla (ale docela šikovně).Takže mě rychle překulili na táda, připravili lůžko (to spíše strašnou ranou složili, až jsem málem spadla) a začalo se tlačit. Nešlo to, protože jsem sportovec s pevnou hrází, takže nástřih. Zkoušela to na mě poprvé v životě pod dozorem lékaře ta mladičká asistentka. Nastřihávala me natřikrát, protože pokaždé to bylo moc mělko, bála se střihnout. No, nic moc. Pak mi leželi na břiše, povzbuzovali mě a na 4 zatlačení byl Adámek venku.
A teď další nepřijemnost a zklamání. Všude se píše a říká, že se má miminko narodit do klidného prostředí. Tady byl hluk, milion lidí, ostré světlo, zima. Hned mi ho odnesli a začali vážit a mýt, ...Ani jsem ho nezahlédla. Manžel tam běžel se dívat. Pak mi ho přivezli ve vyhřívaném inkubátoru (přecij enom byl listopad) a začali mě šít za asistence asi 3 mediků. Lékař jim všechno popisoval v angličtině, takže to bylo dost zdlouhavé.
Asistentka mi řekla, že jsem byla statečné. Měla pravdu, že porod nebude dlouhý. Od příjezdu do porodu 5 hodin.
Adámek se narodil v 9:48 (3410 g + 51 cm) jeden den před termínem. Mě ho na pokoj přivezli až ve dvě odpoledne, to už jsem byla nervozní a chtěla ho strašně vidět a začít kojit. Žádné přiložení na sálu nebo něco takového. Divím se, že jsem se rozkojila.

Shrnutí:
- super oddělení rizikového těhotenství
- přístup lékařů vcelku dobrý
- vybavení super (sprcha, WC,..)
- pro miminko by to chtělo přívětivější atmosféru na narození
- nepřiložení k prsu na sále a nic moc pomoc s učením kojení
- ne moc přívětivé sestry na oddělení šestinedělí (koupání miminka ukáží tak za tři minuty a snažte se, maminky!)
- v Motole je rooming-in, a když je maminka vyčerpaná po porodu, tak jim může na noc miminko dát
- SUPER: poporodní rehabilitační cvičení se setrou na rychlejší zavinování dělohy
- možnosti dlouhých návštěv (manžel by i ukázky koupaní miminka)

Závěr: Motol je dobrá pro klid maminky, když se bojí, že by mohly nastat komplikace a musela by být využita např. novorozenecká JIPka. Na to jsou tam zařízeni, ale jinak je to "velkovýrobna" miminek bez individuálního přístupu k maminkám i miminkům.
Při příštím porodu, jestli se nám poštěstí, bych chtěla rodit v menší "rodinné" porodnici (např. 8 km od nás v Brandýse nad Labem).

Takže budoucí maminky zcela od Motola neodrazuji. Za tu jistotu, že se postarají o miminko trochu toho nekonfortu pro maminku snad stojí, ne?