Během porodu asi žena těžko může být objektivní. Věci, nad nimiž by "za střízliva" mávla rukou, v takovém stavu vnímá víc než intenzivně. Náš syn se narodil v listopadu 2006 ve 30. tt. Porod byl rychlý, ale to, co předcházelo nebylo nic extra. Vyšetřující lékařka se bavila jen se sestrou, mně, prvorodičce, neřekly nic, já jen zírala s vytřeštěnýma očima a nedokázala si představit, že už je "to" doopravdy tady a že miminko musí na svět. Lékařka se sestrou se bavily o Motole, Hradci Králové, Ostravě a já si představovala, jak se někam kodrcám sanitkou. Naštěstí byl ale stav tak akutní, že mě prostě museli přijmout. Nikdo se mě na nic neptal, po sepsání anamnézy mě poslali na porodní sál, nastřihli, což mě zaskočilo natolik, že jsem začal hysterčit i přesto, že se jinak považuji za docela klidného tvora. Nikdo se mě na nic neptal, chlapečka (43cm, 1700g) mi neukázali, prostě děs. Na gynekologii, kde jsem strávila týden, byly ale skvělé sestřičky i lékaři, stejně tak na novorozenecké JIP a IMP. Chlapečka nám vypiplali a my šli cca po 7mi týdnech domů. Příště budu asi zase rodit v Olomouci, protože mám pocit, že nejde ani tolik o mě, jako spíš o toho malého člobrdu, i když vím, že i maminka by si porod měla aspoň trošku užít a ne jen přetrpět. Podstatné je, že máme naprosto zdravé dítě a to ostatní se nějak srovná, ačkoli na to asi nikdy nezapomenu. Takže FN v Olomouci ano nebo ne???