V Podolí jsem taky rodila - vzhledem k tomu, jak těžký porod jsem měla a v jakém stavu fyzickém i psychickém jsem byla, strašně moc jsem chtěla na nadstandard. Chtěla jsem mít u sebe někoho, kdo mi podá vodu, dojde se mnou do sprchy, chtěla jsem mít záchod a sprchu poblíž, abych nemusela za příšerných bolestí a neustálého motání hlavy chodit přes hodně dlouhou podolskou chodbu. Nešlo to. Ale taky nešlo sehnat sestru, která by mě doprovodila. Zato jsem potkala sestru, která mi vysvětlila, že na nadstandardním pokoji mám cituji "pouze stantardní péči, tak ať nic zvláštního od toho nečekám..."
Z jedné strany sestry věděly, že se Tom narodil kleštěma, že mě při porodu křísili atd, atd.... byly se na Toma podívat "to je to kleštové dítě??".."vy jste to noční drama??"... ale šance, že přivolám sestru a dočkám se nějaké pomoci byla mizivá. První dny jsem několikrát brečela bolestí a strachem, že Toma pustím, jak se mi pořád motala hlava. Asi jsem taky jedna z těch hysterických koz = pacientek, které něco chtějí.
Jo, byly i sestry, které se přišly ptát, jestli něco nepotřebujeme, pomohly, byly milé a ochotné. Bohužel ta bezmoc a křivdy ve člověku zůstavají déle.

Nejhorší vzpomínku mám na propouštění z nemocnice, které se díky jedné člence personálu (jméno nevím) stalo noční můrou. Lékařka mi jeden večer tvrdila, že mě pustí domů nejdřív za tři dny, vzhledem k tomu, v jakém jsem stavu. A druhý den dopoledne jsem byla propuštěná se zbytkem osazenstva pokoje. Pro ostatní maminky si přijeli natěšení tatínci okamžitě. Jirka pro mě mohl přijet "až" za dvě hodiny, takže jsem byla sama na pokoji a čekala. Přišla nějaká babice a oznámila mi, že jestli čekám na odvoz, ať počkám na chodbě, protože ona musí převléct postele! Snažila jsem se jí velmi slušně požádat, že potřebuju počkat v posteli, protože nevydržím s Tomem někde dvě hodiny stát nebo sedět. Jí to nezajímalo.... "nechápe, co by tatínek mohl mít na práci, že pro mě nemůže okamžitě přijet". Takže jsem v šoku a v slzách vyklízela pokoj a stěhovala své věci a Toma do místnosti, určené k čekání maminek - je tam židlička jako ke klavíru.....
Je úplně jedno, proč manžel mohl až za dvě hodiny (přestavoval nábytek, když jsme se měli vrátit nejdřív za tři dny) . Ale není jedno, že jsem z Podolí odjízděla brečící, unavená a v šoku.
Jana