Během měsíce máme za sebou s Honzíkem dvě naprosto odlišné zkušenosti z nemocnice, jednu naprosto úžasnou a druhou naprosto šílenou :-(
Do nemocnice v Prachaticích jsme se dostali naprosto neplánovaně, když mi Honzík na chalupě spadl z postele. Sanitka nás odvezla na dětské oddělení, kde se nás ujala MUDr. Helena Starcová a sestřičky. Tímto bych jim velmi ráda poděkovala za skvělý přístup, protože mě jako naprosto šílenou a brečící matku během chvilky uklidnily a jednaly se mnou a s Honzíkem moc hezky. Paní doktorka mi vše bez ptaní vysvětlila, chovala se klidně a přátelsky a měla s námi trpělivost. V nemocnici jsme zůstali 3 dny a samozřejmostí byla moje přítomnost. Pokoj jsme měli s Honzíkem jenom pro sebe a po celou dobu byly sestřičky velice profesionální, ochotné, usměvavé a hodné a nikdy nebyl problém je na sesterně nebo na oddělení najít. Všimla jsem si, že se velice věnují i ostatním dětem, hlavně těm, co zůstaly v nemocnici bez rodičů. Děti oslovovaly jejich jmény a děti se s nimi nebály mluvit. Dětský pláč na oddělení nebyl téměř slyšet, vládl tam klid a dobrá atmosféra. Připadala jsem si téměř jako na soukromé klinice. Všichni s námi jednali s respektem a empatií, sestřičky se chodily celý den zajímat o naše přání a kontrolovat Honzíkův zdravotní stav, nikdy nevtrhly do pokoje jako vichřice. Několikrát jsem ani nevěděla, že u nás v noci byly Honzíka velmi důkladně vyšetřili, samozřejmě se mu to kolikrát nelíbilo, ale mohl být se mnou a to bylo důležité. Při prvním odběru krve jsem řekla, že chci být s ním a personál to naprosto respektoval, nepozorovala jsem žádnou negativní reakci. Ohleduplně se choval i ostatní personál. Nikdo nás na pokoji nerušil, každý vždy pozdravil, choval se tiše a s ohledem na malé dítě. Jídlo bylo výborné, vždy teplé a bylo ho dost. Pokaždé jsem věděla, s kým mluvím, personál nosil vizitky, lékaři i staniční sestra se mi osobně představili. Vyšetření byla důkladná a MUDr. Starcová mě vždy přišla osobně seznámit s výsledky. Velmi si vážím toho, že mě jako vyděšenou matku vždy ihned informovala a vše mi předem vysvětlila. Dostala jsem veškeré informace, rady i doporučení a byla jsem velice spokojená!
Bohužel náš druhý pobyt v nemocnici byl úplný opak. Opět jsem nevycházela z údivu, ale v tom špatném slova smyslu. Na Urologické klinice v Praze 2, Ke Karlovu jako by se čas zastavil v dobách, kdy pacient neměl žádná práva a matka byla na obtíž. Nastoupila jsem se synem na plánovaný zákrok na dětské oddělení a strávila tam s ním 3 dny. Na pokoji jsme byly 2 maminky a 2 děti. Na oddělení vládl chaos a hluk, neustále tam někdo pobíhal, bouchaly dveře, zvonily telefony, sestry nebyly často k nalezení. Dětský pláč a nářek byl slyšet velmi často. Na pokojích nebyly žádné zvonky pro přivolání pomoci a také tam nebyl ani přebalovací pult! Sestry, lékaři i ostatní personál vždy hlasitě vtrhli na pokoj, rozsvítili a mluvili nahlas i když děti po operaci spaly, takže se téměř vždy vzbudily s pláčem. Naprosto nerespektovali soukromí a práva pacientů. Informace byly strohé, na co jsem se nezeptala, to jsem se nedozvěděla. A když jsem se ptala, viděla jsem, že je obtěžuji. Lékaře jsem viděla jen ráno a to jen krátce, asi 3 minuty u vizity. Celý pobyt jsem téměř netušila s kým mluvím, nikdo se mi za celou dobu nepředstavil, ale všichni znali mě! Personál často ani nepozdravil a neměl vizitku.
Největší šok jsme zažili první den kdy jsme přišli a tento den také syna hned operovali. Já jsem samozřejmě byla ve velkém stresu, ale nikdo na to nebral ohled. Přišla sestra, otevřela postýlku, řekla že si Honzíka na chvilku "půjčí" a odešla. Než jsem stačila něco říct nebo udělat, byla pryč. Snažila jsem se být v klidu, ale když jsem ho slyšel šíleně křičet a plakat, tak jsem to nevydržela a šla na chodbu k sesterně. Tam ho tři sestry držely, další ho napichovala - do ručičky se jim to nepodařilo, tak mu napíchly kanylu do NÁRTU NOŽIČKY!!!! Strašně plakal a sestra co ho měla na klíně ho u toho líbala na čelo, což mi od cizí ženské jako matce dost vadilo!!! Bohužel jsem byla naprosto paralyzovaná tou hrůzou a nedokázala jednat. Po chvíli se jim to povedlo a daly mi ho do poslete na pokoj. Chudáček z toho všeho vysílením usnul a ze spánku stále vzdychal. Dlouhé 3 další hodiny jsme čekali, až půjde na sál. To byl další šok, protože přišly dvě sestry, měla jsem ho dát do postýlky a myslela jsem si, že s ním pojedu k sálu. To jsem se ale zmýlila, protože mě krátce sdělily, že se mám s ním rozloučit a dál s ním nesmím, protože si to prý anesteziologové nepřejí. Zajímavé je, že mi to anesteziolog nesdělil, když se mnou před operací mluvil. Bohužel jsem se nechala odbýt a tak jsem zůstala na pokoji a brečela. Výkon měl trvat hodinu a já během té doby nabyla sebevědomí a řekla jsem si, že až ho povezou ze sálu, že se nedám a chci jet s ním. Když přišla sestra, že pro něj pojedou a že bude na pooperačním pokoji, který je na tom samém oddělení a že tam bude celou noc, byla jsem zase v šoku. Proč by mělo být moje roční dítě samo na pokoji beze mě přes noc? Řekla jsem, že chci jet pro něj s nimi a nastal velký problém. Snažila se mě přesvědčit, ale já už jsem propadla panice a začala jako matka šílet. Neviděla jsem nejmenší problém v tom jet se sestrou výtahem, kterým jezdí všichni, k operačnímu sálu, abych mohla Honzíka už vidět a pohladit ho... Ztropila jsem tam strašnou scénu, pohádala se s vedoucí lékařkou oddělení, která se mnou v tu chvíli jednala arogantně a jako s nesvéprávným jedincem. Všichni zpochybňovali mé přání a až když jsem si vyžádala kontakt na vedoucího kliniky prof. Dvořáčka, že si budu stěžovat, dočkala jsem se změny. Staniční sestra mi najednou byla ochotná vyjít vstříc, sestřička mě údajně špatně pochopila a všechno šlo. Pro Honzíka jsem si dojela k sálu, byla jsem u něj na pooperačním pokoji a už na noc byl u mě na pokoji. Nebudu rozepisovat to, že byl na tom poop. pokoji sám, i když už nebyl připojený na žádný přístroj, že noční sestra, která tam měla sedět tam neseděla, ale sledovala televizi na druhém konci oddělení, přestože jsem jí řekla, že si jdu na chvíli lehnout, protože Honzík spí. Nedalo mi to a vrátila jsem se tam právě ve chvíli, když začal zvracet a málem by se udusil, protože měl přivázané obě nožičky a ručičky k postýlce a NIKDO TAM NEBYL!!! Křičela jsem, že zvrací a snažila se ho rozvázat, moc to nešlo, ale nakonec se mi to povedlo a obrátila ho na bříško. Sestra přiběhla, když už bylo po všem.... Co dodat, NIKDY VÍC!!! I když jsme se tam setkali i s příjemnými sestřičkami, byly to bohužel výjimky. Většina z nich jednala stroze, rychle a bez empatie. I když všichni věděli, že jsem sama zdravotník,nejednali se mnou ani jako s člověkem, natož jako s matkou, ale jako s hlupákem, který je obtěžuje. Po operaci mi nikdo, ani lékař nesdělil průběh operace, jestli bylo vše v pořádku, jak se mám dál doma starat o šití.... Až když jsem se při odchodu domů ptala staniční sestry, dozvěděla jsem se alespoň to nejdůležitější. Bohužel jsem nebyla vůbec spokojená a chování na tomto oddělení považuji na katastrofální. Dobrá matka je pro ně jen ta, co se neptá, nezajímá a hlavně poslouchá a neodporuje.