Osobně do Krče pojedu jen v nejvyšší nouzi, protože ji mám blízko, ale dobrovolně už ne.

Zážitek první: První dítě jsem rodila v Neratovicích, a protože potřebovalo na nedonošenecké oddělení, převezli ho hned po porodu do Krče. Tam jsem za ním přijela až čtvrtý den, kdy jsem byla po císaři schopna převozu. Na nedonošencích to bylo celkem OK, až na jednu situaci, která mě totálně dostala. Měla jsem povolenou vycházku od odpoledne do 22 hodin (abych se zvládla s manželem otočit autem domů a přivézt si vůbec nějaké věci, porod byl nečekaný). Mimčo jsem předala sestřičkám, spolu s odstříkaným MM, a v klidu odjela. Jaké bylo moje zděšení, když mě po návratu seřvala jiná sestra jako malého haranta, jak si to představuju, vrátit se takhle pozdě, dítě není vykoupané, pláče hlady, leží samo v postýlce na pokoji atd. Nezmohla jsem se jako vyjukaná prvorodička na slovo odporu, spíš jsem se ještě já omlouvala! Dneska bych tam udělala povyk, jak je tohle možné, jak mohli zanedbat péči o svěřené dítě, a k tomu na nedonošencích!!!

Druhý zážitek: druhé dítě jsem rodila rovnou tam. Na šestinedělí si nemohu stěžovat, protože jsem měla nadstandart, a tam se asi opravdu chovají jinak než na normálním oddělení. A navíc už jsem nebyla prvorodička a spoustu věcí jsem si vydupala. Ale co byla hrůza, byl porod. Mimčo jsem přenášela, a tak se rozhodli mi porod vyvolat. Nedařilo se jim to, tak se mnou během tří dnů udělali tolik procedur a nacpali mi tolik chemie (která se prý i vzájemně mlátí mezi sebou), že tělo úplně zblblo a přestalo poslouchat. Takže to nakonec skončilo císařem, a do dneška si myslím, že nemuselo, že stačilo mi dát víc času. Prostě tohle dítě chtělo ještě počkat.