Kdyz jsem kdysi cetla prvni clanky od Johanky o prirozenem porodu, hltala jsem je temer bez dechu. Na zaklade tehle clanku a jim podobnych jsem si vzala do hlavy, ze i ja porodim doma a prirozene. Doktori fuj, nemocnice fuj, moderni medicina fuj. Vse postaru huj. Nakonec jsem obe sve deti porodila cisarskym rezem, oba kluci sli na svet v osmem mesici pro HELLP syndrom matky a hypotrofii plodu, pri prvnim porodu jsem malem umrela.
Ani jsem nestihala si nejak prepracovat svuj pohled na porody, dostala jsem tafku z cista jasna.
Donedavna, kdyz jsem cetla o podobnych porodech, tak jsem brecela, protoze mi bylo lito, ze se jednak nesplnily me sny, ze jsem sve kluky videla vzdy az nekolik dni po porodu, ze nebyly zadne kontrakce, ze nebylo zadne zrozeni, ze nebylo zadne prisati, ze jsem prvniho syna dokonce nedokazala kojit atd. atd.
Ted poprve nebrecim a prozivam podivny vztek, znechuceni, nevim, jak to pojmenovat. Uz se to neda zahrnout ani do kategorie zavist, coz se mi drive u popisu prirozenych porodu stavalo.
Ted uz si proste jen tak rikam, ze nekdo holt nema to stesti porodit jako Johanka.
Porad bych si to prala, ale mam pocit, ze po predchozich zkusenostech uz bych na takovou vec nenasla dost odvahy.
No, prispevek nic moc, chapu, ale mela jsem potrebu jej napsat, tak se omlouvam, pokud to nekoho popudi.