Když bylo našemu synovi rok opařil se vodou. Nikdy nezapomenu na ten hrozný pocit, který jsem měla, když s nim odlétal vrtulník do Prahy na Vinohrady. Pořád jsem měla před očima jeho rozzářené oči a pak tu strašnou bolest, kterou musel prožít. U nás to dopadlo dobře - z nemocnice se vrátil, ale ta bolest vidět vlastní dítě trpět je nepopsatelná.
Věřím, že i když si člověk projde takovou situcí a když se tím nenechá zničit, může být druhým lidem, kteří prožívají stejnou nebo podobnou bolest požehnáním. Pořád můžeme dát světu, to co nemá - NADĚJI.