Jani,
Já měla také slzy v očích, když jsem článek četla...když máme malé děti, nějak s námi ty hormony ještě chvilku po porodu mávají a my JSME přecitlivělé, není se za co stydět. A chceme své děti ochránit před vším, co by je kdy mohlo potkat, to je taky normální. Ale když se budeme bát všech možných i nemožných nebezpečí, které na naše děti číhají, spíš jim tím uškodíme. Budeme předrážděné a naše strachy budou iracionální. Myslíme to dobře, ale nemůžeme přece vztahovat všechny trable světa na naší osobu, to bychom se fakt jednou zbláznily.
Ano, svět není veselé místo a dějou se tu hrozné věci. Ale víš, co já si vždycky řeknu, když čtu, nebo vidím něco hrozného? Řeknu si, že na tuhle jednu tragédii připadá miliony lidí, kterým se nic nestalo, kteří žijí v pohodě a v klidu. Jenže nikdo o nich nenapíše, protože není proč...zpráva v sobě potřebuje mít tragédii.
Jestli se bojíš nechat Honzíka pohlídat, zamysli se nad tím, jestli jsi tomu člověku důvěřovala předtím, než jsi článek četla. Jestli je odpověď ANO, tak se neboj. Jestli jsi o něm měla pochyby už předtím, malého mu nedávej.