Jedno takové stěhování do nového "domova" mne vlastně ovlivňuje dodnes. Mamka se v mých 8 letech podruhé vdala a v listopadu 88 v mé 4. třídě jsme se z Jižních Čech přestěhovali na Rokycansko, otčíma převeleli na útvar jinam. Bylo to něco šíleného. Brečela jsem asi několik měsíců, v nové škole jsem si nikdy nezvykla a nenašla žádné kamarády. Naštěstí v té době začínala víceletá gymnázia a já se po roce a půl vysvobodila přechodem do primy do blízkého městečka, kde jsem strávila báječných 7 let s novou partou, kde jsme byli většími či menšími nováčky téměř všichni. A to mě asi "zachránilo". Ještě v 17 letech jsem plánovala, že hned po gymplu někam vypadnu pryč, ale co náhoda nechtěla, potkala jsem v místě bydliště mého současného manžela a z odchodu se nic nekonalo. teď je to mu právě 20 let co tu bydlím, a přesto, když se každé léto o prázdninách vracím na Jindřichohradecko, přepadá mě takový ten pocit, že jedu domů. I když doopravdy doma jsem spíše už tady, protože se tu narodily moje děti a už tu prostě jsem 2/3 svého života. Takové surové vytržení dítěte z jeho prostředí patří k věcem, které mamce asi nikdy docela "neodpustím". Utěšuju se však tím, že bych třeba neměla tak bezva rodinu a nejlepší kámošku jako teď. Vím však, co mojim dětem nikdy neudělám.