Prožila jsem náročné stěhování ze západních Čech na východní Slovensko v devíti letech. Bylo to v roce 1985, táta byl voják, oba rodiče ze Slovenska, pro ně to byl tedy návrat domů, pro mě a ségru příchod do neznáma. Byla jsem ve třetí třídě a byla jsem několik měsíců za totálního exota. Zažila jsem šikanu, výsměch a i když jsem slovenštinu rychle dohnala, stejně jsem byla "jiná" a měla jsem problémy se spolužáky. To trvalo celou základní školu! Osvobodila jsem se až na gymplu. Navíc doma začaly problémy mezi rodiči - mámě stěhování přivodilo zdravotní problémy, pro které byla každou chvíli v nemocnici, táta se zase začal rozhlížet po jiných ženách, takže nastalo domácí peklo. Takže sečteno a podtrženo - stěhování pro mne znamenalo obrovské trauma. Chodila jsem do školy i ze školy s brekem, neměla jsem žádné kamarády a nikoho, komu bych se mohla svěřit...rodiče žili svými problémami, které navíc přenášeli na nás - děti. Ségra byla mladší, měla svůj svět a taky si prožila své, nicméně o tomto smutném období jsme se sestrou dokázaly mluvit až v dospělosti.
Pak mě stěhování čekalo ještě několikrát - mimo jiné ze Slovenska zase do Čech. Svým dětem podobné zážitky připravit rozhodně nechci, takže jsem se zařekla, že tohle bylo poslední stěhování a už se nikam nehneme - minimálně dokud děti nebudou mít 15 let.
Kromě dětí ale stěhování těžce (a možná ještě hůř) snášejí senioři. Právě nedávno se za námi do Čech přestěhovala moje maminka, protože zdravotní problémy a samota jí na Slovensku opravdu nesvědčily...nicméně tuto změnu (i když má kolem sebe rodinu) prožívá dost těžce, neustále mluví o tom, že se stěhovat neměla...jsem z toho docela smutná, ale samotnou na Slovensku jsem ji opravdu nechat nechtěla. Má tady koupený byt, právě prochází rekonstrukcí, tak doufám, že až se nastěhuje do svého, tak si časem zvykne. Stěhování je holt těžké pro každého, zejména pokud má pocit, že neměl moc na výběr - a to se týká především dětí i starých lidí.