Stěhovali jsme se s rodiči do domku na vesnici, když jsem šla do první třídy, průšvih, já nebyla extra společenské dítě a ostatní se znali ze školky. Pamatuji si, že jsem dlouho neměla pocit, že tam patřím. Ale asi to nebyl problém jen stěhování, být extrovertnější, společenštější, bylo by to snazší.

V osmnácti na koleje do Brna, po škole čtyři podnájmy v rámci Brna - to ale problém nebyl - v novém místě se zorientuji rychle, u podnájmů se člověk tak nekotví a hlavně dospělí mají jiné možnosti a jiné měřítko vzdálenosti než děti - přátelé nejsou vázáni na místní školu, případně ulici, panelák nebo hřiště.
Taky dospělí mají rozumovou korekci a zdůvodní si, že chci "A"(jinou práci, jiný byt, dům) , musím akceptovat "B"(nové sousedy, jiný styl života, jiné dojíždění, ztráta některých kontaktů).

Po patnácti letech v Brně přišla velká změna - Praha podnájem a nakonec do vlastního za Prahu do domku - a musím říct, že tato dvě poslední stěhování, to byl nářez. Stěhovala jsem se vlastně "za manželovou prací", nerada, spíš v pozici "sám rád nakonec musel uznat". Tedy situace hodně podobná té dětské, ony to neiniciují, benefit z dětského pohledu žádný a negativ spousta (změna komunity, ztráta společenských kontaktů, nutnost vytvářet si nové návyky).