v květnu jsme se stěhovali z měnšího bytu do většího,máme nyní 4 letého syna a chtěla jsem,aby měl stejnou školku,takže jsme hledali větší byt v okolí starého bydliště a měli jsme štěstí,školku jsme nechali stejnou,i když to máme teď dál,ale pořád se to dá zvládnout.Byt máme nově zrekonstruovanej,vše nové,jen dětský pokojík jsme nechali stejný a přesto synovi trvalo hodně dlouho než si zvyknul,v podstatě až teď se tu cítí doma,předtím se mě pořád ptal,kdy už půjdem domů nebo po návratu z dovolené brečel,že chce do "starýho bytu",bylo to náročný,ale i pro mě,změny taky nemám ráda a taky mi dlouho trvalo,než jsem se tu cítila doma,ono se to nezdá,ale je to velký stres pro všechny,i pro naší 12 letou fenku,která si nezvykla doteď:-( a strašně štěká,když je doma sama.Protože tu byl kravál,když se rekonstruovalo,tak se sousedy taky nic moc vztahy,jsou tu samý straousedlíci a náš "hlasitý"syn a štěkající pes k dobrým vztahům nepřidá.Pro mě to byla velká změna i tím,že v době,kdy jsme se stěhovali jsem krátce nastoupila po mateřské do práce,no nebylo to jednoduchý...12 let jsme bydleli v "bonbonku"kde jsme se všichni znali,prohodili vždycky pár slov,se sousedkama jsme si pravidelně "půjčovali"to co jsme zrovna zapoměli koupit(vajíčka,sůl,cibule...)a tady si neumim představit,že bych na někoho ze sousedů zazvonila:-(Až teď se tu cítím doma,jen to okolí mě mrzí