Já sama jsem se v životě stěhovala několikrát - poprvé po 1. třídě asi o 200 km, nepamatuju si, že by mi to přineslo něco negativního. Podruhé a potřetí už jako dospělá od rodičů a později za manželem, tentokrát o dalších 300 km od rodného města. Během dvou měsíců mě čeká další stěhování. Rozdíl je v tom, že teď se mnou půjde syn a přesun bude "až" na Slovensko, což znamená v překladu opět dalších cca 180 km východním směrem. Vzhledem k tomu, že stěhovat se budu hlavně kvůli synovi a vhodné škole, kterou u nás nemůžeme najít, doufám, že celý přesun budu hodnotit spíš pozitivně. Syn tady u nás jako mimořádně nadané dítě stejně nemá moc kamarádů, do kolektivu nezapadá a jako "mimoň" vypadá už několik let. Na Slovensku mají s těmito dětmi podstatně více zkušeností a mají spec. třídy. Syn celou situaci okomentoval slovy: dobrý, tam budou stejný děti jako já. Je mu devět. Víc jsem na rozpacích z toho, že manžel s mladší dcerou (7) zůstane tady a my za nimi budeme jezdit jenom na víkendy. Manžel tu má svoji firmu a zaměstnance, stěhovat se v žádném případě nebude. Dcera je velký introvert, nejistá citlivka, která špatně snáší jakékoliv vybočení z denních rituálů. Jak by přežila stěhování do jiné země, si vůbec nedovedu představit.