Milá Jano a Honzíku.
Ten článek jsem si přečetla a vůbec na mně nezapůsobil špatně. Zřejmě jste tak docela nepochopila, o co v něm SKUTEČNĚ šlo. Myslím si, že jste příliš citlivá na kritiku partnera. Jistě svého máte velmi ráda a vážíte si jej. V tom článku ale přece nešlo o to, jak k tomuto stavu došlo, ale o to, jak se dá i těchto těžkých případech velmi plně žít a najít si smysluplnou cestu životem. Víte, já mám také postiženou dceru, ta se zase narodila předčasně. Po velkém boji, který trval 3 roky nakonec zůstala jen nevidomá. Taky potřebuje ostatní děti. Já zase narážím na to, že když s Kájou vidím na písku maminky s dětmi a jdeme za nimi, většinou postupně rychle své děti zavolají a odejdou. Káji jsou 4 roky, je nevidomá, tedy dosti jí chybí zvědavost a hrozně ráda děti poslouchá. Maminky, které mají "zdravé" děti si samy pro sebe toto utíkání zdůvodňují tak "aby jejich děti Káji neublížily". Ale, ruku na srdce, je to spíš nechuť a strach z neznámého a snad i strach, že se moje dítě naučí něco špatného. Vím,co říkám, protože i já jsem měla takovéto pocity, než jsem stejnou věc prožila a věřte,každé z nás se může narodit postižené dítě, nebo se stát po úraze. Věřte mi, je to těžké, ale život nekončí a nemusíte se zbytečně bát. Přeji Vám jen krásné v životě, zdraví a spokojenost. Až potkáte postižené dítě, nebo člověka, nebojte se a věřte, že on netrpí, má to jen mnohem složitější než my a života si více váží.Ví proč.