Souhlasim, ano slusnost zdvorilost vysoka odbornost a dobry pristup k rodickam by mel byt naprostou samozrejmosti. Lekari a asistentky by mely spolupracovat s rodickami( ano, protoze rodicka je hlavni, ne lekar nebo asistentka) na tom aby porod probihal co nejsnaz a co nejprirozeneji. Proc tomu tak neni? No tak na toto se ptam nejmene v ctvrte diskuzi na tohle tema. Nevim.

Jako dlouhodobe nemocna pacientka, vim, ze urcite veci, ktere lekari nebo sestry bez rozmyslu reknou, nebo naznaci, jsou krute, nezdvorile a casto dokonce sadisticke. Je na nas, pacientech jestli si to nechame libit nebo ne. Podotykam take, ze rodicka je v situaci mnohem tezsi a dost dobre nemuze se v situaci ve ktere prave je, dozadovat svych lidskych prav a trvat na tom, aby byla uznana jeji lidska dustojnost, respektovan jeji ostych atd a aby nebylo nad ni diskutovano o prubehu porodu, jako by byla hlucha a naprosto slabomyslna. Ze uz to, ze je s ni jednano, jako by nemela zdravy rozum, je poruseni jejich lidskych prav a zakladni slusnosti. Jsem presvedcena, ze by porod probihal v mnoha pripadech lepe, pokud by rodicka byla do nej vice zapojena a nebylo s ni jednano jako s predmetem. Je tezke zachovat klid a podrobit se nekomu, komu clovek neveri, v dobe, kdy je bezbranny a kdy na jeho prani, nebo jen otazky, neni bran vubec zadny zretel. Pripomina mi to, to, co jsem kdysi zazila v destke nemocnici s peritonitidou. Bylo mi 14 a lekari i sestry se mnou (a vetsinou ostatnich deti) jednali jako bychom nebyly schopny normalniho usudku. Byly jsme vozeny na sal, aniz nam bylo vysvetleno proc a co bude nasledovat... jestli vysetreni nebo operace... Pamatuji si, ze jsem zkraje byla stale hrozne vydesena, pozdeji jsem se poddala a upadla to naproste apatie. Jenze tudy cesta nevede. Neni mozne pacienty nebo dokonce rodicky privest do stavu, kdy je jim vse jedno a kdy se uz jen modli, aby to nejak jakkoliv skoncilo.

Za prve, pomoc nebo spoluprace nekoho, kdo se vzdal, je minimalni, a za druhe tento zazitek, kdy s nimi bylo jednano tak, ze jejich psychika se zlomila, tedy tento zazitek se na nich dozivotne podepise, a pokud chteji rodit mimo porodnici, je hlavnim duvodem to, ze se obavaji, ze opet budou uvedeny do stavu naproste bezmoci, kdy nebudou mit tuseni co se s nimi deje a budou nuceny slepe verit.

Pak snadno dochazi k tomu, ze zena ma poporodni komplikace zpusobene nedostatkem informaci, typu, ze neni dobre vycistena a musi se se zanetem vracet zpet do nemocnice, ma zanet prsu a jedine co ji lekari poradi je "kojit" ,to ze toho neni schopna a ze treba zvoli pomoc typu vany s horkou vodou, kterou si podle zdravotniku privodi zanet... tak tedy toto vse neni chyba jeji, ale zdravotniku, ne kazdy ma tolik sily, aby si vse kolem porodu (nebo nemoci) do detailu nastudoval a aby se pak se dokazal snadneji branit.

A ani to nemusi byt moc platne, protoze nekteri lekari proste pacienta jako mozneho odbornika neuznaji a i kdyz ma zakladni a casto i podrobnejsi znalosti o sve nemoci, odmitaji s nim mluvit a trvaji na to, aby byla zachovana pro ne vyhovujici hierarchie: to, ze pacient nema pravo se informovat o svem stavu a o tom co s nim bude dal...

Pokud se tyka me otazky v nadpisu, musim rict, ze podle mne je lekarska etika vztah lekare a pacienta, ktery uznava pacientovu lidskou dustojnost a to ve vsech smerech, ze je setren jeho ostych a je bran zretel na jeho nazory a stupen vzdelani, podle ktereho je o sve nemoci( ci stavu) poucen, nebo pokud si vyslovne pouceni nepreje, ( a to se stava casteji, nez by laik rekl), bude bran ohled i na tento fakt.

Jenze jsem se ke svemu velikemu udivu dozvedela, ze lekarska etika pro lekare znamena, hlavne to, ze nikdy nesmeji kritizovat druheho lekare a vzdy musi jeho zpusob lecby schvalit, nebo spis nedat najevo, ze se jim zda, ze lekar pred nimi udelal chybu. Tak tedy chapat tohle jako lekarskou etiku je konsternujici, protoze z toho jaksi zcela vypadl pacient...dost udivujici, ze? Taky jsem tomu nemohla verit.