Verčo,
je mi moc líto, čím jsi musela projít a čím ještě procházíš (a budeš procházet). Sama mám nedonošené miminko, ovšem narozené v 33. týdnu v USA. Musím říct, že přístup v porodnici a na JIPce tady byl naprosto perfektní (ovšem pojišťovna nehradí pobyt matky v nemocnici, takže jsem denně - někdy i několikrát - dojížděla 50 km za prckem). Ovšem přístup k dítěti jsem měla vlastně kdykoliv (na JIPce byly vyjímky - cca 20 minut při předávání služeb; při nějakých krizových situacích, operacích dětí, kdy bylo potřeba, aby byl v místnosti klid, ale to byly opravdu vyjímky a nikdy netrvaly dlouho). I maminky velmi předčasně narozených dětí chodily "klokánkovat" - dostávaly nahaté miminko na nahaté bříško, protože miminku je u mámy příjemněji než v inkubátoru (mimi mělo stále připojené monitory a sestra mu kontrolovala v určitých intervalech teplotu), pokud jsem byla na oddělení, mohla jsem se o svoje miminko starat - přebalovat, chovat, držet při krmení atd. (včetně toho, že můj muž asistoval u drobného zákroku našeho miminka). Na intermediální péči byl ještě volnější režim (nezažila jsem, že by mi kdy zakázali být s dítětem - trávila jsem tam vlastně celé dny), podpora kojení skvělá - sestra s kvalifikací na laktační poradkyni se mnou strávila doslova dva dny - při každém kojení kontrolovala, radila, učila přikládat....

Proč to ale píšu - chtěla jsem se přeci jen českých zdravotníků zastat ohledně toho dudlíku a lahvičky. Náš Tom v porodnici dudlík měl, používal ho pár týdnů ještě doma, ale kolem třetího měsíce začal dudlík plivat a od té doby ho nezajímá. V nemocnici byl krmen sondou do žaludku (permanentně zavedená hadička nosem) a dudlík měl doporučený aby trénoval sací reflex. Kojit jsem ho zkoušela od cca třetího dne po porodu (první den se čekalo až odezní následky magnézia, které jsem dostávala ve vysokých dávkách a další den se zkoušelo pomalu krmit, aby se lékaři ujistili, že funguje trávení). Tom se od narození uměl přisát, ale neměl vytrvalost, aby se sám řádně nakrmil - vypil tak 8 - 10 ml - a to pouze v těch lepších případech. Takže mu sestry s mým souhlasem nabízely i lahev, aby se naučil sát. To, co nevypil při kojení / z lahve dostával následně sondou.
S lahví jsem souhlasila především proto, že mi přišlo důležitější, aby se dostal co nejdříve z nemocnice - i za cenu, že jsme šli domů s příkrmem (dokrmování mateřským mlékem z lahve, protože z prsa stále ještě nevypil potřebnou dávku), než abych čekala další cca měsíc, než se v nemocnici "rozkojí" (jestli je to vůbec možné v případě, že matka nemůže být u všech krmení?).
Domů jsme šli v podstatě na den přesně v době, kdy dosáhnul 36 gestačních týdnů (tj. necelé čtyři týdny po porodu) a přikrmovali jsme ještě další tři týdny - při šestinedělní kontrole doktorka konstatovala, že stabilně a plynule přibývá a pravidelné příkrmy jsme zrušili. KOjila jsem pět a půl měsíce (pak mi došlo mléko). Důležité bylo nepřikrmovat, dokud se alespoň dvacet minut nekojil (nikdy nedávat lahev před kojením nebo místo kojení). Za celých těch pět a půl měsíce, kdy jsme lahev sem tam používali (měla jsem málo mléka) se Tom neodstavil.

Z mojí zkušenosti bych tedy řekla, že ani dávání dudlíku, ani krmení z lahve není nic tak strašného, za co se to vydává. Vždy záleží na okolnostech. Jak se má nedonošené miminko naučit sát, když je krmeno sondou? A není pro miminko lepší být doma v klidu s mámou (a klidně i tou lahví) než další týdny na JIPce?