V Hořovicích jsem měla tu čest ležet dva týdny. Byla jsem hospitalizovaná s pootevřeným děložním čípkem. Když jsem vstoupila na gynekologické odd., tak jsem si musela počklat zhruba čtvrt hodiny než si na mě sestřičky udělali čas. Poté jsem v jídelním koutku strávila další půl hodinu čekání. Ukázali mi pokoj, doslova po mě hodili teploměr a nic. Na noc nastoupila trošku lepší směna, při čemž jsem se dozvěděla že nesmím vstávat z postele, ale to mi do té doby nikdo neřekl. Ta milá sestřička mi v noci byla podložit postel, protože ta předešlá směna se na to vykašlala. Po týdnu a něco mě začalo trošku tvrdnou břicho, tak jsem to na vizitě řekla se slovy, že m přijde že se tam miminko šponuje. Přiložením ruky na břicho jen konstatovali, asi ano. Dva týdny od příjmu jsem se ráno zbudila s tím, že se něco děje. Zjistili že jsem byla otevřená už na 2 cm. Až teď jsem prvně uviděla monitor na měření kontrakcí. Byly tam. Celé ty dva týdny jsem tam ležela se směšnou dávkou magnesia a železa a nějakým tabletám na infekci.Dva týdny jsem tam ležela aniž by kontrolovali jestli se můj stav náhodou nezhoršuje. Byla jsem ve 32. týdnu, tak mě převezli do Prahy, Kde se mimochodem divili, co tam se mnou vůbec dělali, proč mě radši nenechali ležet doma. Vyšlo by to na stejno. Prý mě mohli aspoň zašít. Ale na můj dotaz v Hořovicích jestli mě zašijí řekli, že je to zastaralá metoda že se to už nedělá. Nemocnice možná krásná, ale.... Pokud nemáte a nečekáte žádné problémy, tak je fajn, ale jak se něco vyskytne...