Za prvé děkuji reagujícím, u každého z Vašich příspěvků je nejspíš trocha pravdy.
Za druhé chci říct, že poté, co jsem se pod nátlakem emocí jala napsat první příspěvek a následně byla vyzvána lékařkami odd.12 k vyjádření, je namístě zveřejnit fakta vyplývající z našeho rozhovoru, která poněkud mění situaci v našem vztahu a aby zde nevznikal dojem, že zde záměrně mystifikuji maminky chystající se porodit na Obilním Trhu s cílem zdiskreditovat odd.12. Dnes jsem se konečně dočkala a byla mi z několika stran (lékaři, laktační poradkyně, maminky s podobnou zkušeností) podrobněji vysvětlena specifika péče o nedonošené děti, což mi umožnilo dívat se na tento problém jinýma očima. Mrzí mě, že to nepřišlo dřív a jaksi samozřejmě a je pravdou, že jsem se díky tomu v některých věcech jasně mýlila, tudíž zbytečně obávala něčeho, co vůbec nemusí hrozit (např. "pokažení" kojení použitím láhve). Ovšem musím dodat, že právě díky nedostatečné informovanosti a špatné komunikaci mezi lékaři a mnou došlo k tomuto "nedorozumění", které vyústilo v napsání mého prvního příspěvku. Nicméně možná právě díky tomu, že jsem své obavy a domnělá zklamání zveřejnila došlo v naší komunikaci k prolomení bariér. A musím přiznat, že mě to velice těší. Navíc je dle mého názoru jen dobře, že existuje nějaká zpětná vazba a právě díky internetu je umožněno rodičům sdělovat to, co se jim těžko vyslovuje a lékařům vyslechnout to, co se jim hůře přijímá. Myslím si, že chyba byla (jak už to tak bývá) na obou stranách. Já jsem nebyla schopna říci, že mi něco vadí nebo schází, že bych byla velmi vděčná za citlivější přístup (to se ovšem sděluje dost těžko) a díky tomu jsem celou záležitost řešila nejdříve srdcem a pak rozumem. Navíc zapracovaly negativní emoce včetně strachu, což je bohužel nedílnou součástí psychiky rodičů, kteří řeší problémy vzniklé narozením nedonošeného dítěte. Na druhé straně si myslím, že právě s ohledem na situaci, ve které se tito rodiče nacházejí, je ze strany lékařů vhodné podporovat dialog, ať už by se týkal režimu odd., vysvětlení specifik péče nebo prostého sdělování informací. Pak by (u mě osobně) nejspíše nedocházelo k pocitům, že jsme jen další v řadě, nemáme právo do ničeho zasahovat, jen přijímat podmínky odd. a jsme pravděpodobně na obtíž. Tento pocit jsem opravdu měla a jsem ráda, že byl neopodstatněný. Rovněž děkuji za nabídku k setkání s dětským psychologem, ale mrzí mě, že tato není třeba samozřejmostí. K tomu bych taky chtěla dodat, že s manželem asi nejsme jako rodiče sami, kteří by velmi ocenili seznámení se dopředu s možnými situacemi, se kterými se lze na odd. setkat, díky čemuž bychom byli schopni spoustu věcí pochopit a přijmout mnohem dříve a snáz. Tím zajisté ulehčit situaci lékařům, kteří to nejspíš taky nemají jednoduché. Všichni jsme jen lidé a je na nás, jestli a jak spolu budeme komunikovat. Nakonec bych se chtěla omluvit za užitá "silná" slova v mém prvním příspěvku a dodat, že jsem velmi ráda, že jsem se mýlila (doufám, že je to správně pochopeno) a tedy že skutečnost je jiná, mnohem více uklidňující.

P.S. Chtěla bych MUDr. Sochorové poděkovat za snahu o pochopení, ačkoliv určitě měla nárok se cítit (a nejspíš se i cítila) dotčená. Zároveň děkuji o projevení ochoty se domluvit. Velmi si Vás za to vážím.

P.P.S. MUDr. Vašíčkové bych chtěla říct, že v životní etapě, ve které se zrovna nacházím, bych si ačkoliv "mi už není patnáct" mohla klidně dovolit i hysterický záchvat a bylo by to možná pochopitelné. Těžko se to vysvětluje, kdybych si tím neprošla, možná bych to taky nechápala.

V.Š.