Ahoj Maceško,

také se mi moc líbí Tvoje články, a tenhle se mě dotkl až do srdce (tím spíš, že kamarádka má autistickou dceru, zatím menší)

My s manželem autisti nejsme, ale ještě než jsme měli děti, tak jsme z legrace často zapojovaly dva plyšáky do našich rozhovorů (mimochodem, bezva se tak smiřuje, když o tom člověk ještě nechce mluvit přímo :) ) A ano, víme, že plyšáci NEJSOU živí, NEVIDÍ, NESLYŠÍ, NECÍTÍ... A přesto nám vadí, když třeba s plyšákem jeden z nás hodí, nebo se o něj omylem opřeme... Fantazie někdy pohltí i "normálního" člověka

Teď se možná našim plyšákům trochu po nás stýská ;-) protože už na ně pro děti nemáme čas... (samozřejmě si dělám legraci, ale před manželem bych to klidně řekla a jistě by mi přitakal)