... problém té známé je v tom, že dítě nebije/neplácá - o tom to přece není! (A o tzv. terapii pevneho objeti mam svo pochybnosti, priklanim se ke kritickym nazorum...)

Jde o to stanovit a pak i dodržovat určité meze (které by se měly dítěti i vysvětlit resp. se s ním na nich domluvit, pokud možno) a v případě překročení by dítě mělo néšt "přirozené" důsledky (nikoliv "uměle" vykonstruované ve formě bití). Tedy např. když blbne u silnice, bude chodit jenom za ruku - žádné volné pobíhání do doby, než se to naučí, protože cokoliv jiného by bylo nebezpečné - tečka. (Samozřejmě zrovna u té vypjaté silniční situace chápu i to, že člověk dítě drsně odtáhně třeba i plácne, jaksi pro výstrahu, že je to nebezpečné...)

Nebo má snahu dělat binec v sámošce, tak přijde podle věku buď do kočárku, sedátka nákupního vozíku nebo půjde za ruku - se zdůvoděním, že dokud se tam neumí chovat lépe, jinak to nepůje (mj. protože by zničilo věci které bychom museli zaplatit) atd. A samozřejmě žádná dobrůtka nebude, to je jasné. Zatím co když při nákupu pomáhá a spolupracuje, tak klidně jo (ale ne jako pravidlo, nemělo by se učit dělat věci jen pro odměnu).

Obecně si myslím že je lepší když má dítě šanci pochopit souvislosti mezi svým chováním a tím, co "přirozeně" následuje - a v případě plácnutí tomu tak není.

Mně se bohužel taky někdy stane, že děti plácnu, ale beru to jako selhání, jako něco co "vlastně" dělat nechci, bez čeho se chci obejit a mrzí mě pak, že jsem to nezvádla jinak. Rozhodně bych to neobhajovala jako někteří tady!

A jak tady někteří píšou že Pippilotta, Xantipa atd. jsou prý "naivní" - tak s tím bych nesouhlasila.

Vždyť v řadě zemí je plácnutí dítěte opravdu už něco co je "tabu", v Německu jsou tělesné tresty např. zakázány tuším od r.2000, a existují další příklady. Tam je názor Pipilotty a Xantipy normální!

Vím, že v praxi je to¨určitě někdy obtížné dodržet (obzvlášt když člověk sám ještě byl jaké dítě na plácnutí apod. zvyklý a předává to pak dál jako "normální"), ale základní myšlenka je přece ta, kterou tu vyjadřila mj. Pippilotta - totiž že násilí (plácnutí, bití, pohlavek...) nemá v mezilidských vztazích v zásadě co dělat, ať už jde o vztah mezi mužem a ženou, nebo vztah mezi dospělým a dítětem, atd.

Když muž řekne, že svou ženu zmlátil protože prý ho tak vytočila a nebyla s ní řeč, je to naprosto nepřijatelné a ona nejspíš požádá o rozvod, a oprávněně! Když dospělý se stejným "zdůvodněním" řekne že totéž udělal se svým dítětěm, dítě se "rozvést" nemůže (a nejspíš by ani něchtělo), je na rodičích závislé a násilí vůči němu je stále ještě akceptováno, pokud to není opravdu "extrémní" (pravidelné týrání apod.). Ale to občasné plácnutí se tu zřejmě pořád považuje za legitimné.
Samozřejmě se nedá ve všem srovnávat dospělý a dítě, ale zrovna co se týče práva na vztahy bez násilí, tak si myslím, že je dobré se nad tím více zamyslet a třeba i něco změnit...

Z českých knížek k tématu mi přišla dobrá "Respektovat a být respektován", ted si nevzpomenu na kolektv autorů. Ale jak říkám, nedokážu to do puntíku splňovat, někdy ujedu, ale chci na tom pracovat... Tak asi tak.