..každé dítě je jiné a na každé platí něco jiného..i v různých situacích..

..mě se třeba metoda pevného objetí osvědčila ve chvíli, kdy se malej vztekal, protože mu něco nešlo..

Moje děti se nebojí, že dostanou (i když to je to co říkám nahlas), ale že se budu zlobit...Každá ťafka (když se dítě konečně uklidní), končí mými slovy: "já už se nezlobím, poď se pomazlit"..děti i já na to čekáme, protože to je konec hádky a oni můžou třeba s klidem jít spát..

Mě se prostě tohle osvědčilo..sama vidím, že těch "ťafek je čím dál tím míň"..malej dostal naposledy někdy v půlce září, když jsme se vraceli z dovolené a čekali v několikahodinové koloně aut na semaforu. Prcek nechtěl nastoupit, právě ve chvíli, kdy jsme se po asi čtyřech hodinách mohli rozjet..auta troubily..jo, ujely mi nervy, ale malej už má věk na to, aby začal chápat, že i ostatní můžou být unavení a maminka je taky jen člověk, který nemá vždycky slunnou náladu. Nemám výčitky..za tu jednu ránu přes prdel a zavrčení..nee..

Pokud vím, tak ve školce nemá problémy s chováním, děti i učitelky ho mají rády..prostě aspoň zatím nevidím v občasném plácnutí přes zadek problém.

Malá je mladší, ještě neví, kde přesně hranice jsou. Musí si to vyzkoušet, takže dostává častěji, na druhou stranu je empatičtější než její brácha, takže když je srovnám ve stejném věku, je s ní mnohem lepší domluva..