Ahoj.
Já děti sice ještě nemám, ale snad se taky dočkám :o).
O různě postižených dětech (snad na ten výraz nejste hákliví?) jsem hodně přemýšlela. Mají svůj svět a vypadají v něm šťastní, ale jsou v něm šťastní? Asi existuje mnoho teorií, jestli ano nebo ne, ale ani nejlepší a nejvěrohodnější výzkum nemůže ukázat, jak se člověk ve skutečnosti cítí. Vnímám lidi s různými handicapy, potkávám je, občas se na mě některý z nich usměje, což je krásný pocit. Ale řeším sama v sobě velké dilema. Když potkám člověka s handicapem, ať už tělesným nebo mentálním, nevím, jaký k němu mám zaujmout postoj. Nevím, zda se na něj mám dívat (je mi jasné že na viditelné postižení asi ne), zda se na něj mohu usmát, zda ho třeba i pozdravit když se dívá on na mě?? Možná Vám to příjde směšné, ale já opravdu tápu. Je mi těchto lidí líto, přesto jim tu lítost nechci přehnaně projevovat, myslím, že po ní ani netouží! Na druhou stranu, jsou to lidé, jako my, mají své sny, touhy, nesplněná přání ... některým jejich vlastní svět vyhovuje, pak jim ho neberme, někteří si možná přejí být jako my - zdraví lidé. Ale chtějí, abychom si jich všímali?
Míše moc fandím, nejen proto, že krásně maluje, ale proto, že se nevzdá svého světa, svých obrázků.