... (viz výše): že se mi to sice někdy stává - ale BOHUŽEL (podobně jako ty ostatní "lidské přestupky", které jmenuješ) a ne že to budu ještě obhajovat a dělat jakoby to byla legitimní výchovná metoda! Je to v tom okamžiku moje slabost/neschopnost (ovládat se, najít jiné řešení atd.), nic jiného.
A Libiku, souhlasím - normální je (by mělo být) nemlátit!

U mě je problém fakt v tom sebeovládání, je to do jisté míry otázka temperamentu atd., žese prostě "vytočím", když děti zlobí hodně a vyloženě provokují :-(.

Rozhodně si nedokážu představit "řízené" plácání, jak tu bylo výše popsáno. Protože když sebe a situaci ovládám a jsem víceméně v klidu (alespoň jakžtakž), vždy vymyslím jiné řešení - třeba i přísné, ale bez bití! To právě jen někdy, když situaci resp. sebe i dítě nezvládnu, se mi stane že mi ujede ruka... :-/ Ale plánovaně, nikdy! Právě proto, že mám v hlavě tu základní myšlenku, že v mezilidských vztazích by mělo být normální se nemlátit - a chci/musím pracovat na tom, aby se mi to opravdu už nestávalo ani v tom "afektu".