Ahoj, moc bych si s tebou o tomto tématu chtěla popovídat. Budu ráda když se mi ozveš. Doma mám něco podobného, možná je to u nás horší. Manžela jsem si brala jako zkušeného samostatného inteligentního člověka. Je o deset let starší.V období chození jsem k němu vzhlížela. Než jsme spolu začali žít ničeho jsem si nevšimla, teď mi to okolí vytýká ale já opravdu asi byla tak zamilovaná. Po svatbě nastaly hádky, různé druhy nedorozumění, mlčení. Myslela jsem si tehdy, že je to normální,že si každý prostě musíme doma vytvořit určitý prostor a že si ho chceme vybojovat. Jenže napětí postupně rostlo, hádky také a nakonec se se mnou manžel normálně baví jen pár dní v roce. Zbytek je uražený. Jako záminku si najde cokoliv. Je cholerik, má sebepoškozující sklony. Když je vzteklý, bojím se ho i přesto že věřím že by na mě ruku nikdy nevztáhl. Vím, že bych si to nenechala líbit. Také vím, že ho bohužel nezměním a ani on sám se nezmění, protože on problémy jednoduše nevidí. Pro něj jsme já ta hysterka, ta která má pořád potřebu něco řešit, ta která do něj potřebuje nutně nahlížet, ta která si chce povídat když on nechce. No mohla bych pokračovat, bylo by toho hodně. Problém je, že se cítím naprosto zdeptaná, smutná, rezignovaná, nic mě nebaví a to máme dvě krásné zdravé děti z kterých bych se těšit měla a mohla. A bohužel odnášejí to i oni. Syn je ještě malý tak většinou jen brečí ale dcerce je šest a manžel si bohužel nebere servítky ani před dětmi, snažila jsem se naše rozpory a jeho výbuchy oddalovat alespoň do doby než budou děti spát ale nedaří se. Vlastně taky neustále mám myšlenky na odchod. ne že by se takhle žít nedalo, jen asi nechci. Ale bojím se. Mám sice zázemí, i nějaké peníze a byt je můj ale cítím se strašně vyčerpaná a vůbec už nemám sílu o nic bojovat. A já vím že boj by to byl protože manže je optravdu tvrdý soupeř. Budu moc ráda když mi napíšeš na můj e-mail: cortinella@seznam.cz